„Má duše je prázdná a mé srdce tak bolavé..." zašeptala Diana a pohladila své břicho. Nepřítomně se zadívala z okna a po tváři se jí rozutekly slzy. 

Její vzpomínky, byly jediné, které ji drželi při životě. Vzpomínky na jejich milování. Když si ji u tůně naposledy vzal, zadoufala tehdy, že se konečně vše obrací k lepšímu. Jenže nebylo tomu tak. 

Satan se opět stáhl. Nedokázal ji odolat a miloval se s ní. Počal své třetí dítě, a to byla jediná chvíle, kdy se s ní v jeho pravé podobě, mohl spojit. Od toho okamžiku, se ji vyhýbal. 

„Aaron je přeci spasen," pokračovala smutně, jakoby pro sebe, „tak proč se stále nevrací jeho lidská podoba? Proč musím tak trpět? Miluji ho, Rebeko, a nedokáži to již déle snášet."

 „Kruh se stále neuzavřel, a já nevím proč," vydechla Elfrída zamyšleně, „vypadá to, že to pouhá satanova mysl brání mu v té přeměně. Jakoby se nedokázal přenést přes onu hradbu, kterou kolem sebe vybudoval."

 Byla si tím jistá. Satanova mysl, bylo jediné, co mu bránilo v tom, to udělat. Zamiloval se. Poprvé, za dlouhá tisíciletí, satan dostál svého osudu. Satanovo písmo se vyplnilo, jenže satan sám, byl mocnější, než dávné proroctví. 

On byl věčný a nezničitelný. Byl tu od samého prvopočátku, a tedy ani ono proroctví, nemohlo nad ním nikdy vyhrát. To jeho láska k té ženě, bránila se té přeměně tak, že si to snad sám ani neuvědomoval. 

Stále byl přesvědčen, že není nic, co by ji coby vládce temnoty, mohl nabídnout. Jeho víra ve svou temnou duši a zlo, které představoval, byla nezlomná.

Ještě nikdy nic takového necítil. Jeho srdce bylo přeci tvrdé, jako kámen. Jeho duše černá jako noc. Byl nejvyšším z démonů, vládcem temnoty a stínů a ona v něm přesto dokázala vyvolat něco, v co nikdy nevěřil. Dokázala v něm vyvolat emoci. Touhu. Vášeň. Dokázala v něm vyvolat lásku, a právě ta, mu nyní bránila se jí zcela otevřít.

 Diana se podívala na satanovu matku a smutně si povzdechla. Pak se chytla za své břicho a vykřikla do ticha.

 A její výkřik, zaslechl i on. Bylo to tu. Jeho žena, právě rodila jeho třetího potomka. Dceru.

 Zhluboka se nadechl a zničeně se opřel do opěradla svého trůnu. Stále nemohl uvěřit, že on, sám satan, mohl zplodit dítě. Že vůbec existuje někdo, kdo ho může milovat tak, jako ona. A přesto. Cítil to. 

Četl její emoce, a moc dobře věděl, že všechno je pravda. Nedokázala by před ním skrýt, kdyby lhala. Nedokázala by před ním skrýt nic. A on pokaždé z ní cítil takovou lásku, až ho to děsilo.

 Jen pouhá představa, že by ji jakkoliv ublížil, přiváděla ho k šílenství. Ale zároveň si nedokázal vůbec představit, že by o ni přišel. Už jen pouhá myšlenka toho, ho zabíjela.

 Pevně sevřel své vidle ve své dlani a zprudka vydechl. Další její výkřik a bolest, kterou z ní cítil, jakoby ho celého ochromila. Zaslechl její volání. Volala ho k sobě. Rodila jeho dítě, ale jeho nohy, jakoby přirostli do podlahy. 

Neměl to dovolit. Nikdy neměl dovolit, aby tak trpěla. Ohrozil bezpečnost ženy, kterou miloval, a to ho drtilo ze všeho nejvíce. Ohrozil ji tím, že ji vůbec potkal. Tím, že se jí dotkl. Že se s ní miloval. Že ji líbal. Že porodila děti satanovy.