„Tohle jsem se naučil," zašvitořil Damián a vzhlédl k satanovi, který zamyšleně seděl na svém trůnu, „přesně tak, jak jsi říkal." 

Svraštil čelo soustředíc se, a vymrštil ruku proti němu. Z jeho malé ručičky vystřelil malý plamínek. Vítězoslavně se podíval na svého otce a pak se zamračil.

 Jako vždy poslední dobou, ho vůbec neposlouchal. Seděl nehnutě a jeho mysl byla evidentně pohroužena do svých myšlenek.

 „Slíbil jsi, že mě naučíš mizet, jako to umíš ty!" nedal se Damián. 

Satan se na něj konečně podíval. Nevěděl sice, o čem to mluví, ale bylo mu jasné, že říká pravdu. Tohle malé stvoření, mu nedalo pokoj ani na malou chvíli. Byl mu v patách od prvního okamžiku, a kdyby ho Rebeka nebo Elfrída neodvolala, snad by ani nespal.

 A on ho ke svému překvapení nechal. Vlastně pro něj jeho přítomnost byla osvěžující. Měl pravdu, miloval ho. Tím si byl již stoprocentně jist. 

„To že jsem ti slíbil?!" povytáhl ďábel obočí a na jeho tváři, se objevil slabý úsměv, když Damián horlivě přikývl. 

„Slíbil!" vyhrkl nadšeně, „ještě než jsi onemocněl, a zapomněl jsi. Maminka říkala, že jsi nemocný, ale až se uzdravíš, tak si jistě na vše vzpomeneš." 

Ďábel se zhluboka nadechl, ale nedokázal mu jeho slova vyvrátit. Díval se na něj s takovou nadějí v očích, až mu to rvalo srdce. 

Ale zmínka o ženě, která mu darovala dva syny, mu znovu jeho srdce mocně rozbušila. Stále se jí vyhýbal, jak jen to šlo, ale ke své mrzutosti zjistil, že ji ani na malou chvíli, nespustil z očí. 

Věděl o každém jejím kroku. O každém nadechnutí. O každém jejím hnutí mysli. Četl její myšlenky a pocity. Vnímal její duši a její vůně, ho pronásledovala snad na každém kroku.

 Nedokázal již myslet snad na nic jiného, jak na ni. Dlouhé hodiny, dny, i noci, si snažil vzpomenout alespoň na útržek něčeho, co by jeho mysl posunulo dál. Alespoň na malý náznak.

 A ke své nevrlosti zjistil, že jeho mysl zaměstnává hlavně představa jejího nahého těla. Musel ji již držet ve svém náručí. Musel ji hladit a líbat. Musel se s ní spojit. Milovat se s ní, a tak rád by se tou představou opájel. Jenže ani záblesk vzpomínky, nepřišel mu na mysl. 

„Na něco takového, jsi ještě moc malý," vydechl ďábel a postavil se, „tvá mysl je zdrojem všeho, co dokážeš." Přešel až k němu a jeho plameny rázem pohltily i drobnou Damianovu postavu. 

Na moment zaváhal, ale upřímná radost v jeho malé tváři, nenechala ho chladným. Jeho oči zaplanuly a rázem, v jedné vteřině, se ocitli v lesích, u lesní tůně. 

„Páni!" vypískl Damián, „také to budu umět?" a když satan lehce přikývl, nadšeně zatleskal, „to mi už maminka nebude nadávat, že chodím pozdě." Satan zhlédl dolů, na svého syna a zhluboka se zasmál. Bylo to snad poprvé od doby, co se jeho mysl zahalila tmou. 

Najednou se zprudka nadechl a jeho srdce znovu mocně zabušilo do jeho hrudi. Jemu známá vůně, ho praštila do nosu a dostala se mu snad až do morku kostí. Přehlédl mýtinu, skrytou ve tmě a jeho bystrý zrak zahlédl ženskou postavu koupající se v průzračné vodě.