Satan se usadil na svém trůnu, a vzhlédl ke svým poddaným. 

Trůnní sál hradu, byl naplněn do posledního místečka. Lid Carharu i Almiony, chtěl být přítomen události, která se nesla krajem od chvíle, co satan ze svého království na druhém břehu, vyzvedl svého bratra Aarona a přinesl sobě syna. 

I přesto, že jeho mysl byla očištěna a rovnováha znovu nastolena, pochopil, že žena, která porodila jeho dítě, skrývá v sobě tajemství, které jemu, jsou prozatím skryta. 

Jeho bratr stanul před tváří boží, a on věděl, že v důsledku nastolené rovnováhy, se jeho mysl restartovala. Zapomněl, ale tentokrát si toho byl moc dobře vědom.

 Uplynuly téměř tři měsíce od chvíle, kdy onu ženu i s dítětem vyzvedl ze samotného pekla, a kdy zjistil, že to je už jeho druhý syn. 

Malý Damián, byl jako jeho malá kopie. Se vším všudy. Neúnavně ho častoval svou přítomností a nezdolnou touhou po tom, aby prohlédl. Ani jeho zloba a jistá odtažitost, kterou zprvu měl, ho neodradila. 

Náhle se otevřely dveře a shrbený dveřník vpustil do místnosti ženu, kterou očekával. Dlouhé tři měsíce se jí vyhýbal, a vstřebával onu skutečnost, že ta žena ví víc, než samotný pán pekel.

 Přihlížející lid vytvořil úzkou uličku a ona vykročila vpřed. V náručí držela dítě a před ní skotačil Damián. Jeho srdce zabušilo mocně do jeho hrudi, a on si překvapeně položil ruce na prsa. Nevěděl proč, ale pohled na ní, ho naprosto rozrušil. 

 „Můj pane.“ Vydechla, když došla až k němu. Sklopila hlavu a uklonila se. 

Satan dlouho mlčel a díval se na obraz před sebou. Celý sál ztichl a každý čekal, co se bude dít. Však i oni znali důvod satanova zapomnění. Dlouho čekali na tu jedinou, která vykoupí jejich zem. Dívali se na královnu. Na satanovu ženu, a doufaly, že ďábel znovu prohlédne. Nebo alespoň příjme fakt, že patří k němu.

 Ďábel se pohroužil do Elisiny mysli. Zkoumal její emoce, a k jeho překvapení, nenalezl nic, co by nasvědčovalo tomu, že z něj má strach. Cítil neskonalou lásku a touhu k jeho osobě, a to ho naprosto ohromilo. 

Zamračil se a nahlas si odfrkl. Sevřel pevně své vidle v pěst, a jeho oheň, se ještě více rozhořel. V očích jeho lidu, byli znát obavy a strach, ne tak ale v jejích. Stála klidně a dívala se mu zpříma do očí.

 „Můj pane,“ zašeptala odvážně, „přivedla jsem vaše syny.“ Satanovy oči zaplály a zúžily se mu do úzké škvírky. Pohled na ni, rozrušil ho více, než by si přál. 

„Říkal jsi, že mám maminku a bratra chránit,“ zapištěl Damián do ticha, „a že se nemám nechat zastrašit,“ zamračil se a naklonil hlavu na stranu, „ale já vím, že bys nám neublížil,“ dva páry stejných očí se zaklesly do sebe, „vím to!“ vedl si Damián svou, „říkal jsi, že mě miluješ.“

 Satanovy oči se rozšířily úžasem, ale nedal na sobě znát své rozrušení. Zprudka vydechl a opřel se o opěradlo svého trůnu. Nelhal, to mu bylo jasné, ale nedokázal si vzpomenout na jediný okamžik, který by mu osvětlil jeho mysl. 

Ještě několik dlouhých chvil spaloval trojici před ním pohledem a pak se postavil. Vzhlédl ke svému lidu, který naráz poklekl před svým králem. 

„Byla nastolena rovnováha na zemi. Světlo je zase světlem a temnota temnotou. Již se nemusíte obávat opouštět své domovy ve strachu. Temnota znovu našla své místo v mé duši, a nemůže již pohltit mysl, nikoho z vás!“ na moment se odmlčel a podíval se do očí ženy, která dokázala rozbušit jeho srdce. Však každý pohled na ni, jakoby roztančil jeho vnitřnosti. 

„Toto jsou děti satanovy!“ zahromoval jeho hlas místností, „potomci, vašeho krále.“ 

 „A ta žena? „ozval se tichý hlas, z davu, „co královna?“ 

„Je to matka mých dětí,“ vydechl ďábel, „a vaše královna. To vám pro začátek musí stačit!“