Diana se rozhlédla po temné krajině. Ono nehostinné místo, ji nahánělo husí kůži.

 Mrtvé stromy bez listí. Holá, vyprahlá a spálená zem. Řeka černá a bahnitá. Nebe temné, a bez jediné hvězdy. Mrtvolné ticho, co chvíli prořízlo zakvílení temných běsů. Zavytí vlkodlaků a divokých psů. Zasténání mrtvých duší a zaklení démonů.

 Ani nevěděla, jak dlouho se nehostinnou krajinou plahočila. Den a noc, zde nestřídal svou vládu. Ovšem víra a láska k pánu této krajiny, ji vedla stále dál. 

Jak Elfrída řekla, tak se také stalo. Otevřít bránu na druhý břeh dokázala, však byla matkou samotného satana, ale jít s ní nemohla. 

Diana tedy musela důvěřovat tomu, že ji satan nenechá trpět v jeho království navždy. Ovšem vědomí toho co se stane, až nastane Aaronovo spasení, jí nedalo spát. Nastolená rovnováha na zemi, vezme jejímu muži vzpomínky na vše, co doposavad pocítil. Již po druhé. 

Elfrída měla pravdu, podivné bytosti, které cestou potkávala, si jí ani nevšimli. Jakmile ucítili, že patří k jejich pánu, obloukem se jí vyhnuli. 

Neměla ponětí, kolik pozemských dní oběhlo, ale vysoký stav jejího těhotenství ji prozradil, že ji moc času nezbývá. Jeden den? Měsíc pozemského času? 

Co chvíli se s hrůzou zastavila a rozeběhla se po té jiným směrem, když potkala duše zemřelých a odsouzených lidí. A s ubíhajícím časem, jich bylo víc a více. Suché stromy plné kvílejících duší. Plápolající hranice, pohlcující navěky těla odsouzených. Sténajících oběti, na věky uvězněných na pranýři. 

Unaveně si sedla pod suchý strom a pohladilo svoje rostoucí bříško. Hrůza, kterou viděla každým krokem, stále nabývala a její rozrušení zřejmě zasáhlo i jejich nenarozené dítě. Pohladila malý hrbolek, který se vyskytl na jejím těhotenském břiše, a zasténala. 

„Satanovo druhé dítě?" ozval se tichý hlas.

 Diana sebou ustrašeně trhla. Pohled, který se jí naskytl, jí rozbušil srdce. Na dřevěném pranýři, zemdleně vysel muž. Výraz jeho tváře vypovídal o jeho utrpení. A když Diana přišla blíže, poznala, že je to on. Muž, kterého hledá. Aaron. 

Jeho oči byli prázdné a plné bolesti. Již nebyl pln zloby a nenávisti. Díval se na ni jinak, než naposledy a Dianě ho přišlo najednou líto. 

„Proč dopustil sám satan, aby jeho žena, matka jeho dětí, vstoupila zrovna sem?" zeptal se udiveně. Diana jen zalapala po dechu. Najednou ji došla slova.

 „Miluješ satana," pokračoval zamyšleně, „a satan evidentně miluje tebe," ztěžka vydechl, „tedy má více štěstí, nežli jsem měl já." Několik chvil si ji prohlížel zamlženým pohledem. Neříkal nic, ale Diana poznala, že ten starý Aaron, byl pryč. 

„Alespoň jeden z nás, může být šťastný," pokračoval tiše, „můj bratr, ač sám temný vládce podsvětí, nechť ve štěstí a lásce na věky spočine." Jeho hlava spadla bezvládně dolů k zemi. Diana se dívala na ono divadlo a z očí se ji spustily slzy. 

„Odpouštím vám, pane," zašeptala, „mé odpuštění, ať vaše vykoupení způsobí. Odpouštím vám vše, co jste způsobil. Mně, i všem ostatním. Čeho jste se dopustil a čeho vaše tehdy chorá mysl, měla v úmyslu."