„To ale on nikdy nedopustí, Diano," zašeptala Rebeka a vzhlédla z poza stolu na Dianu, „bránu na druhý břeh, otevírá satan svou myslí. Jen on, dokáže otevřít cestu tam, a to on nikdy neudělá. Nikdy tě tam nepošle." 

 Seděli zrovna u večeře a Diana se zamyšleně dloubala v jídle. Uběhl další měsíc a její bříško utěšeně rostlo. 

A k Dianině zoufalosti, se ve vztahu k satanovi, stále nic nezměnilo. Stále se jí vyhýbal, jen nyní již si byla jistá, že ji miluje. A znala také důvod jeho odtažitosti. Nezabránil svou odtažitostí bolesti, kterou cítil, ale chránil tím ji. Nebo si to alespoň namlouval. 

„Neměla bych to říkat," pronesla do ticha Elfrída a vzhlédla od svého talíře, „ale jedna možnost, by tu byla." 

Obě ženy k ní překvapeně vzhlédly. Diana s nadějí a Rebeka s údivem. Ona věděla, o čem jejich chůva mluví, ale tato varianta, ji nepřišla ani na mysl. 

„Je to nebezpečné!" vydechla a zatřásla hlavou k odporu, „to ti ďábel nikdy neodpustí."

 „Bude na to mít celou věčnost." řekla po chvíli Elfrída a vstala od stolu.

 Přešla k oknu a několik dlouhých chvil se dívala do temné noci. Mlčela a snad přemýšlela o tom, co chtěla vyjevit. A o správnosti svého rozhodnutí. Došla ale k závěru, že její volba je správná. Však na ženu, která vyplní starodávné proroctví, čekala tak dlouho.

„Co bylo první? Vejce nebo slepice?" zašeptala, když se otočila směrem k překvapené Dianě. Na její nechápavý výraz a povytažené obočí, odpověděla úsměvem. 

„Ďábel je věčný, Diano. Je nejstarší bytost na zemi. Je tu již od stvoření země, zrovna tak, jako jeho bratr. Anděl a ďábel. Dobro a zlo. Tma a světlo. Rovnováha, Diano, a ta byla narušena odchodem Arona na druhý břeh. Ale i on, byl zplozen, Diano. První, koho bůh stvořil..., byla slepice." Pokynula rukou, aby zastavila Dianin příval slov. Udělala nekonečnou pomlku a pak si povzdychla.

 „I ďábel vzešel z lůna ženy, která ho milovala, a která stojí po jeho boku od pradávna. A stále věří, že i on, může být šťasten. Že i on, ač démon, dokáže milovat. Že věčnost, která mu byla souzena, nebude provázena jeho nekonečnou samotou." Diana zalapala po dechu. Tušila, kam tím Elfrída míří, ale nemohla tomu uvěřit. 

„Ty?" vydechla, a bezděčně se dotkla svého břicha.

 Elfrída jen přikývla, a na tváři se jí rozlil výraz úlevy. Však dlouhá tisíciletí, ono tajemství nikomu nesdělila. Byla jen jediná bytost na světě, která znala pravdu. Rebeka. 

„Daren s Aaronem, to netuší. Jejich duše musely být prázdné a jakákoliv jejich náklonnost, náznak citu, by rovnováhu narušil. Ale nyní, když proroctví bylo vyplněno. Když satan miluje. Zasel své sémě a našla se žena, která je mu rovna, již můžu vše vyjevit." 

„Je to nebezpečné!" vedla si Rebeka stále svou, i když věděla, že její prosby vyslyšeny nebudou.

 „Jak jsem řekla," usmála se chlácholivě Elfrída, „má celou věčnost na to, mi odpustit," pak se otočila na Dianu, „vezmu tě na druhý břeh, Diano. Protože vím, že dokážeš Darena učinit šťastným. I jeho matka, si přeje, aby znovu nabyl své lidské podoby. Aby mohl být mužem, který miluje a je milován. Ne, jen satanem, strašlivým pánem temnoty."