Satan zůstal několik dlouhých sekund bez hnutí, pevně svírajíc její dlaně ve svých rukou. Na moment zavřel oči, zhluboka se nadechl a bolestně zatřásl hlavou. 

„Diano..." vydechl a jeho oči se zaleskly. Po tváři mu ztekla slza. Udiveně ji střel prstem. Něco takového, se mu stalo poprvé za jeho předlouhý život. Bolest, kterou cítil, se nedala ani popsat slovy. 

„Nedokáži posoudit něco, co neznám. Něco, co je pro satana zcela neznámé slovo, ale jestli to, co cítím, je láska, pak tě k smrti miluji."

 Konečně si v plné míře přiznal, že satan cítí emoce. Jakékoliv. Však i bolest, kterou cítil z toho, co ji musí říci, a čemu se tak dlouho bránil, byla nesnesitelná. 

Dianě se rozbušilo srdce. Již jednou, od něj tato slova slyšela, ale cítila, že za jeho bolestí, je něco víc. Něco, co sama ještě nepochopila. 

Třesoucí se rukou, ji pohladil po tváři a pak se sklonil k jejím rtům. Vášnivě ji políbil. Hladově a téměř zuřivě drtil její ústa. A ve chvíli, kdy Diana ucítila slanou příchuť slz, se odvrátil.

„Diano," zašeptal, „stále jsi nepochopila, kdo vlastně jsem..." položil prst na její rty, nadechující se k odpovědi. 

Ztěžka oddechujíc, hledal slova, kterými by ženě, kterou miloval více jak svůj život, osvětlil celou situaci. 

Ano, přiznal si již, že miluje. Že se jeho emoce probudily, to však nic neměnilo na faktu, kým je. Jen mu to značně znepříjemnilo život. 

Miloval ženu, se kterou nikdy nedokáže být tak, jak by chtěl. Za normálních okolností, kdy byl emocí prost, by se nad tím ani nepozastavil. Láska, bolest, touha a chtíč, by mu nic neříkali. Necítil by nic. Ale jeho znovunabyté emoce, zůstali uvězněny v nadpozemském těle démona, ze kterého již nemohl vystoupit. 

Již na sebe nedokázal vzít lidskou podobu, a pomilovat ženu, kterou miluje. Nemohl s ní popít ani povečeřet. Coby satan, nejmocnější vládce temnoty, byl stvořen k jedinému. Udržet na zemi rovnováhu, mezi dobrem a zlem. Rovnováhu, která byla porušena odchodem jeho bratra na druhý břeh. 

„Jsem démon, Diano," vydechl a zakroužil v jejím obličeji, „nejmocnější démon na zemi. Prázdná schránka bez citu a jakékoliv potřeby. V této podobě, mě po dlouhá tisíciletí, netížilo nic. Nejím. Nepiji. Nemiluji. Nepotřebuji k životu vzduch, ani vodu. Jsem nesmrtelný. Nezničitelný a věčný. A ani to, že znovu cítím své emoce, to nezmění." 

„Ale pane..." vykoktala Diana, „však..., přeci jsme se milovali. Nosím pod srdcem vaše dítě. Druhé, dítě satana."

 „Ano," po tváři mu stekla další slza, „počít potomka, toť jediné satanovo privilegium. Vložit sémě do lůna ženy, která jediná, byla satanovy předurčena." 

„Ale..., ale já..." nedala se Diana odbýt, „jsem snad nezkušená, ale poznám, že po mne toužíte, můj pane." Vydechla a její oči sklouzly k jeho rozkroku. 

Satan se smutně usmál. Nedokázal prostě její čistotě odolat. 

„Toť má trýzeň, Diano," zašeptal, „mé emoce probudily i mou touhu po ženě, kterou miluji," znovu ji pohladil po tváři, „ale vzít si ji nesmím. Satanův úděl zplodit potomka, je jediná světlá chvilka v jeho životě. Více se s tebou ve své pravé podobě milovat nedokáži. I když bych tak strašně chtěl, Diano. Tak moc, že se to nedá snést." 

Nyní Diana začala polykat slzy. Ďábel si ji přivinul do náručí a políbil ji do vlasů. 

„Tvé slzy, jsou pro mne jako rána dýkou, rovnou do srdce. Ale věz, že naše další spojení, by znamenalo tvou cestu rovnou do pekelných hlubin. A to nikdy nepřipustím. Nikdy nedovolím, abys na druhém břehu strádala, Diano. Miluji tě!"