„Omlouvám se, pane," zaskřehotal jeden ze stráží, „ale vaše žena nedbá mích pokynů a..." ustrašeně se ohlédl za sebe. Diana pomalu kráčela sálem k satanovu trůnu. Vůbec nedbala pokynu stráží, že vstup do korunního sálu má odepřen. 

„Zmiz!" zavrčel satan a jeho oči zapláli, „všichni!" vykřikl a sál se v mžiku vylidnil. 

Pevně semkl rty do úzké škvírky a unaveně se opřel do opěradla trůnu. Ale ani na jedinou vteřinu nespustil z Diany zrak.

 Kráčela k němu pevným a odhodlaným krokem a její krása, mu znovu pomalu vyrazila dech. Byla nádherná. Její bříško se pomalu začínalo kulatit, ale zdálo se mu, že o to je snad ještě krásnější. 

„Můj pane." Zašeptala, když došla až k němu a poklekla. 

„Jsi ženou satana," řekl po chvíli, „to ale neznamená, že můžeš porušovat mé příkazy!" Zamračil se a povzdechl si. 

Nemohla před ním skrýt svou touhu a stesk po něm a to mu rvalo srdce na kusy. Však i on, každou minutou, každou sekundou, myslel jen na ni. Jeho srdce mu divoce bušilo do hrudi, kdykoliv se objevila v jeho přítomnosti. A emoce, které pomalu začínal pociťovat, drtily jeho mysl, jako mlýnský kámen.

 „Vím, můj pane," zašeptala Diana, aniž by k němu zvedla hlavu, „potrestejte mou opovážlivost, ale nemohla jsem jinak."

 Satan zprudka vydechl. Nadechoval se k odpovědi, pak ale jen rezignovaně vydechl. 

„Hřešíš na status mé manželky, ale ani ta, nemůže porušovat má nařízení. Co bylo důvodem tvého pochybení?" Řekl již ale o mnoho smířlivěji. 

Diana vzhlédla a setkala se s jeho planoucím pohledem. Srdce se jí rozbušilo jako o závod, když si uvědomila, že pohled, kterým ji častuje, je tak pln lásky, i když se to snažil skrývat. 

„Mého pochybení?" zašeptala, a na jeho pokyn povstala, „mýlíte se, pane. Nebylo to pochybení, co mne k vám přivedlo, ale láska." Moc dobře si všimla, jak satan pevně sevřel své vidle v dlani. A jak se jeho dech, pomalu začal vymykat jeho kontrole. Statečně se zadívala do jeho tváře. 

„Chybí ti snad něco?" dostal ze sebe satan ztěžka, snažíc se o pevný tón hlasu, „máš vše, na co si vzpomeneš. Vyplnil jsem každé tvé přání."

 Postavil se a zhluboka se nadechl. Ve tváři mu zacukalo zlostí. Ale měl zlost na sebe, za to, že ji prostě nedokáže odolat. Však pouhý pohled na ní a její vůně, ho přiváděla k šílenství.

 „Nepotřebuji vaše dary, můj pane!" vydechla Diana zlostně, „nepotřebuji nic z toho! Potřebuji vás! Trestáte mne celibátem a vaším nezájmem?!" skoro křičela, ale nemohla si ve své zoufalosti, najednou pomoci. 

Postavila se bojovně proti satanovi a dívala se mu zpříma do očí. Třásla se rozrušením, ale i touhou zároveň. 

„Dobře," vydechla po chvíli, když ďábel neodpovídal, „vyplníte každé mé přání?! Mohu tedy vyslovit cokoliv, co mé srdce tíží?"

„Cokoliv," řekl ďábel po dlouhé chvíli, kdy vpíjel se očima do ženy, kterou miloval, „nikdy jsem ti nic neodmítl," procedil skrz zuby, „tak mluv!" 

„Cokoliv?" ujistila se ještě jednou Diana, a když přikývl, třesoucí se rukou, ze sebe shodila svůj šat. 

„Tedy mne pomilujte, můj pane." Zašeptala, když stanula před ním nahá.