Čas ubíhal a Diana stále neztrácela naději na to, že satanovo srdce obměkčí. 

Jak slíbil, tak se také stalo. Měla všechno, na co si vzpomněla. Měla domov, zázemí. Satanovu ochranu a úctu jeho poddaných. Nebylo nic, na co by jen pomyslela a nesplnilo se jí to. To jediné, co si ale přála, jí chybělo. Jeho láska. 

I když si byla jistá, že ji miluje, stranil se jí. Nespal v jejich ložnici. Neseděl s ní u stolu, a ani se s ní nemiloval. 

Její srdce chřadlo a její nálada, den ode dne nabírala větší a větší odhodlanosti, udělat cokoliv. Někdy snad i žárlila na jejich syna. Však on se se svým otcem vídal častěji, než ona. Učil ho trpělivě všemu, co by jako správný satanův potomek, měl znát. A Damián byl šťastný. Zcela zapomněl na to, kdo vlastně jeho otec je. Obdivoval ho a využil jakoukoliv chvíli, být s ním.

 „Co se děje, Diano?" zeptala se Rebeka a tázavě povytáhla obočí. I když ji bylo zcela jasné, co ji trápí. Diana chodila po místnosti jako lev v kleci a co chvíli, naštvaně zaklela.

 „Mám snad žádat o slyšení, i když chci vidět svého muže?!" vyprskla naštvaně a zastavila se, „mám žádat o to, aby mne pomiloval? Aby alespoň chvíli, setrval v mé blízkosti?!" rozzuřeně se podívala na Rebeku. Bezděčně sáhla na své břicho, které utěšeně rostlo. Byly to čtyři měsíce, co satana svedla. 

„K čertu! Kdybych ho skoro neznásilnila, nikdy bych pod srdcem nenosila jeho dítě!" zašeptala zamyšleně. Vydechla a odhodlaně pohlédla na Rebeku. Zoufalost, láska a neukojená touha po muži, kterého milovala, dodala ji ještě větší odvahu. Ale také těhotenské hormony, které cloumaly její myslí. 

„Půjdu za ním!" skoro si i naštvaně dupla, „a neodejdu, dokud mne nevyslyší!"

 „Počkej, Diano!" vykřikla Rebeka, „co chceš dělat?!" 

„Co chci dělat?!" skoro ji přeskočil hlas, „cokoliv, Rebeko! Svedu ho. Přinutím ho k tomu, aby si mě vzal. Přinutím ho..." podlomil se jí hlas. Zoufale skryla svou tvář v dlaních. 

„Je jediná možnost," ozvalo se ode dveří Elfrídin hlas, „satana nepřesvědčíš o tom, v co sám nevěří, Diano. A on nevěří, že bys s ním mohla být šťastná, když ztratil svou lidskou podobu." Diana povytáhla obočí v otázce. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach.

 „Jaká?" zašeptala, „udělám cokoliv." 

„Jen Aaronovo spasení, zachrání satanovu duši. Jen to, když ty, mu budeš ochotna odpustit a přivedeš ho zpět, navrátíš Darenovi jeho lidskou podobu," na moment se odmlčela, „jen tehdy, když světlo a tma. Když anděl a ďábel stanou sobě po boku, jako při samém prvopočátku. Jen tehdy nastolí se rovnováha a Darenovi se vrátí jeho lidská stránka." 

„Co mám udělat?!" vydechla Diana a znovu pohladila své bříško. 

„Něco, co ďábel nikdy nedovolí, Diano. Musíš vstoupit na druhý břeh, a přivézt Aarona zpět. Ale cestu tam, zná jen on. Jen ďábel, a ten nikdy nepřipustí, abys kvůli němu riskovala. Nikdy!"

 „Dobře tedy!" vystrčila bojovně bradu Diana, „udělám, co je nutné. Přivedu Aarona zpět za každou cenu. A donutím satana, aby mi prozradil cestu na druhý břeh," v očích ji zajiskřilo vzrušením, „však jsem žena, a on jen pouhý muž, který po mne touží."