Diana vydechla překvapením, když se náhle ocitli v satanově pokoji. Stále si nemohla zvyknout na to, jak je rychlí. 

„Zde je tvé místo," řekl satan šeptem, stále ji držíc ve své náruči, „v mém pokoji, a v mé posteli." Dianě se rozbušilo srdce vzrušením. Jeho pokoj, byl evidentně připraven na její příchod.

 „Vím, můj pane." Zašeptala a zadívala se do jeho planoucích očí. 

Stále ji držel ve své náruči a nedokázal se od ní odpoutat. Její vůně, ho celého pohltila. Chuť jejích rtů. Její nahota. Nedokázal se nabažit pohledu na její nahé tělo. Tak moc po ní toužil, až měl pocit, že se jistě každou chvíli, musí roztříštit snad na tisíc kousků. Zadíval se jí smutně do tváře a nepřítomně jí pohladil po vlasech. 

„Jsi tak nádherná, „ vydechl tiše, „tak čistá a neposkvrněná. Tvá duše je balzám, na tu mou. Černou a temnou, jako samo peklo." Ještě několik chvil ji jemně hladil a pak se náhle od ní odpoutal. Diana překvapeně vytřeštila oči.

 „Můj pane!" vykřikla vyděšeně, „teď nemůžete odejít! Nemůžete mne tu nechat!" Pomalu ji přeskočil hlas rozčilením. Představa, že by zase odešel, ji rvala srdce. 

„Jsem vaše žena," odpověděla na jeho překvapený výraz, „toužím po vás!" dořekla statečně.

 Ani ve snu by ji nenapadlo, že satan nebude chtít využít situace, a nebude si ji chtít vzít. Však i přes svou nezkušenost poznala, že po ní touží. Jeho vzrušené mužství pod látkou kalhot, nemohl skrýt. A poznala to i z každého jeho pohledu a vzdechu. Z každého jeho dotyku. Miloval ji, tím si byla jistá. 

Jenže právě proto, že ji miloval, se satan tak moc bránil tomu, ji podlehnout. Toužila po ní snad každá buňka v jeho těle. Každičký nerv i céva, ale jeho probouzející se srdce mu říkalo, že pro ni není dost dobrý. 

V jeho královské podobě, byl nebezpečný. Byl děsivý a nemohl ji dáti více, než doposavad dostala. 

„Stala ses ženou satana, Diano," zašeptal, když se na ní otočil, „donutila jsi mne k tomu, protože o tebe nedokáži přijít. Představa, že bych tě ztratil, drtí mou černou duši tak, že se to nedá snést..." Na moment se odmlčel, jakoby hledal slova. Jakoby se snažil myšlenky, které se mu drali na povrch odvrhnout kamsi, do koutku své mysli. 

To se mu ale už nepodařilo. S plnou měrou si přiznal, že ji miluje. Že ďábel cítí lásku, a to ho děsilo více, jak cokoliv jiného.

 „Nemůžu ti dát více, než jsi dostala, Diano," povzdechl si zoufale, „mé lidské tělo je nenávratně ztraceno, a v mé pravé podobě, představuji pro tebe nebezpečí." zamračil se a zprudka vydechl.

 „Ale já vás miluji, můj pane!" vykřikla Diana, „a nebezpečí necítím. Nebojím se vás. Nebojím se ničeho, co představujete. Toužím po vás i v této podobě. Toužím po vás, ve všech vašich podobách!"

 Satan se jen smutně usmál a zatřásl nevěřícně hlavou. Pak se otočil směrem ke dveřím a na chvíli to vypadalo, že nechá její vyznání bez odpovědi. Pak se ale otočil. 

„Vím to, Diano. Cítím vše, co říká tvé srdce i tvá mysl. Znám každičké tvé přání. Cítím každičký záchvěv tvého nitra. Každičkou myšlenku," polkl, „a já bych vše, do posledního dechu, do posledního vydechnutí, tak rád ti splnil. Ani nevíš, jak toužím po tom s tebou dělat věci, po kterých toužíš. Tak moc bych chtěl být ten, který ti je dá. Chtěl bych tě hladit. Hýčkat a milovat. Chtěl bych s tebou posedět a popít z korbelu vína. Chtěl bych s tebou večer povečeřet. Chtěl bych sledovat naše syny, po tvém boku. Chtěl bych to všechno tak moc! Tak strašlivě moc, Diano!" vydechl až zoufale, „ale dát, ti to nedokáži!"