„Tak ty nevíš proč?" řekl zamyšleně, spíše pro sebe, nespustíc z ní oči. 

Ani slovem mu nezalhala, to věděl. A dokázal by ji pouhým pohledem donutit mluvit pravdu, ale poznal, že to není třeba. Byla jako otevřená kniha. 

Mohl s ní udělat cokoliv. Pouhým dotykem, ji spálit na popel. Pouhým mávnutím ruky, ji sprovodit ze světa. 

Přistihl se ale přitom, že jeho mysl, posedla zvláštní myšlenka. Myšlenka, která ho za celá staletí, ještě nenapadla. Chtěl ji vidět zas. 

Cítil se v její přítomnosti tak zvláštně, a nedokázal to nijak ani popsat sám sobě. Bylo to, jakoby se jeho mysl vzbouřila proti němu, a nutila ho něco pociťovat. Něco, ale to přeci bylo zhola nemožné. 

Jeho emoce, se nemůžou probudit k životu. Jsou pevně zamknuty v jeho mysli, a tak mu to přeci vyhovuje.

 „Chci vidět tvé tělo." Řekla náhle Rebeka, když viděla, že její bratr váhá. 

Poznala, že se pere sám se sebou. Ona, na rozdíl od něj, na osud věřila. Věřila, že vše, co je psáno v ďáblově písmu, je pravda. Že jednou přijde ta, která se jejímu bratrovy bude moci přiblížit, a obměkčit jeho srdce. 

„Mé..., mé tělo?" vydechla Diana. Podívala se na kopii muže nad sebou, jen v ženském vydání, a nahlas polkla. 

Představa, že by se svlékla, a notabene před ním, jí přišla nemyslitelná. 

„Ano, tvé tělo, Diano," řekla Rebeka tak, aby ji nevyděsila, „chci se podívat, zda někde nemáš znamení."

 Diana doširoka otevřela oči a zatřásla hlavou k odporu. Vyděšeně vzhlédla k muži nad sebou. Stále se na ni díval, ale mlčel.

 „Nemusíš mít strach," pokračovala Rebeka, „nic se ti nestane. Jen se svlékni, chci se podívat."

 Diana znovu zatřásla hlavou k odporu, a o krok ustoupila. 

„Ne to..., to ne!" Zabodla zoufalý a prosebný pohled, do jeho černých očí. 

„Proč ne?" řekl ale zamyšleně, „strach z tebe necítím. Nebojíš se mě. Tak proč nechceš odhodit svůj šat?" Povytáhl obočí v otázce. 

Když ale jen rozpačitě sklopila zrak, pokynul rukou směrem ke strážím.

 „Káď s vodou. A hned!" 

Dianiny nohy, jakoby přirostli k zemi. S tlukoucím srdcem se dívala, jak během několika minut, naplnily jeho sloužící dřevěnou káď horkou vodou. 

„Potřebuješ koupel jako sůl." Pronesl pak. 

Celou dobu, co sloužící plnili káď vodou, se ani nehnul. A ani na okamžik, nespustil zrak z dívky před sebou. 

Diana ještě chvíli váhala. Poznala však, že jí nezbývá nic jiného, než vykonat jeho pokyn. S třesoucími prsty sáhla k lemu svých šat, a pak je nechala spadnout v malé hromádce ke svým nohám.

Stála před ním obnažená a nahá, se sklopenou hlavou, ale přesto cítila jeho pohled na svém těle.

 Daren znovu pokynul rukou, a odkudsi se vynořily dvě dívky. Ihned se jaly své práce. 

Namydlili ji. Umyli její dlouhé vlasy, a když si Diana v kádi stoupla, otíraly kartáči celé její tělo.

 Po celou dobu však Daren, z hlavou klidně opřenou do opěradla svého trůnu, pozoroval ono divadlo. 

A k jeho údivu, se mu to líbilo víc, než by si kdy myslel.