„Zmizte!" zařval satan a praštil vidlemi do podlahy. 

Byl rozzuřený k nepříčetnosti. Celý den přijímal své poddané a vyslance z Albiony o slyšení a již mu pomalu docházela trpělivost. 

Jeho mysl se celý den stejně ubírala jen jedním směrem. Nedokázal přestat myslet na Dianu. Na to, co mu řekla a co cítil z její duše. Vědomí toho, že to něžné stvoření, ho miluje, zasáhl ho jako blesk z čistého nebe. 

Stále nedokázal pochopit, že ji tak lehce podlehl. On, ďábel. Satan, který nikdy nebere zajatců. Nikdy neváhá. Nikdy nepodlehne. A jediná žena, drobná, něžná, křehká a slabá jako dítě, ho položila na kolena. 

Když si vzpomněl, jak lehce dokázala probudit jeho tělo a donutit ho zapomenout na vše, dokonce i na to, čím je, rozzuřil se ještě víc. 

Náhle se otevřely dveře a mezi nimi se objevila ona. Pevně semkl rty a díval se, jak pomalu kráčí směrem k němu. 

Zhluboka se nadechl. Byla tak krásná, až se mu tajil dech. Vztekle zavrčel, a jeho oči zaplanuly, když poklekla před jeho trůnem.

 „Můj pane." zašeptala a sklopila hlavu. Poznala, že zuří. Že pere se v něm jeho touha po ní a jeho zatvrzelost. 

„Přišla jsem na vaše přání." Pokračovala, ale byla v ní malá dušička. Když ho znovu viděla v jeho celé kráse a velikosti, nezdála si býti tak odvážná. 

„Přání," vyplivl to slovo, jakoby ho pálilo na jazyku, „co ty víš o tom, čím zaobírá svou mysl vládce pekel?!" Zamračil se a unaveně opřel hlavu. 

Při pohledu na její krásu a na její tělo, které ještě před chvílí svíral v náručí, se mu opět rozbušilo srdce. Jen pouhá vzpomínka na jejich milování, ho celého rozpálila.

 „Řekl jste, můj pane," vydechla Diana, snažíc se o klidný tón hlasu, „že si promluvíme dnes. Ale dovolte mi mluvit první." 

Zvedla hlavu a vzhlédla k němu. Zadívala se do jeho očí a najednou nezapochybovala o tom, že ji satan miluje. Však jeho pohled o tom vypovídal. Ačkoliv se snažil svou lásku skrýt za vztek, zlobu a zuřivost, ji neoklamal. Ve tváři mu zacukalo a přimhouřil oči do úzké škvírky. 

„Mluv tedy!" řekl nakonec, „ale varuji tě. Ďábel již vyčerpal dnešní dávku trpělivosti." Pokynul ji, aby povstala a pevněji sevřel své vidle.

 „Jsem jen obyčejná žena, můj pane. Nikdo," vydechla Diana zhluboka, aby si dodala odvahy, „byla jsem nikdo. Hnaná zvěř, kterou hnali za hranice svého království, když jsem se tam objevila. Nevěděla jsem, odkud přicházím. Kam patřím, ani kam jdu. Nejednou jsem skončila na pranýři a nejednou jsem byla hnána psy ze vsi. Vzývala jsem boha a prosila ho, aby mi pomohl. Aby spasil mou duši a prozradil mi, co je mi souzeno. Marně. Nevyslyšel mě, můj pane. A pak..., pak jsem spatřila vás." Na moment se odmlčela, aby uklidnila zběsilý tlukot svého srdce. 

„To vy, ač ďábel. Satan a vládce pekel, jste vzal mou duši do opatrování. Duši, kterou jsem vám s láskou darovala. To vy, můj pane, jste mě zachránil z mé trýzně, kdy nechtěla jsem déle na tomto světě pobývati. Dal jste mi syna, kterého s celého srdce miluji. Pod srdcem nosím další výplod naší lásky a vím, že jediné, v co věřím, jste vy." Zadívala se do jeho tváře s pevně semknutou čelistí a poklekla. 

„Vzývám vás, můj pane. Vzývám tě, satane. Vládče pekel a zemí Carharu. Nejmocnější z mocných. Nejstrašnější ze všech démonů, spaste mou duši. Pojměte mě, za svou právoplatnou manželku."