Diana poklekla pod satanovým trůnem a vyděšeně se zadívala za odcházející Rebekou. Vůbec nevěděla, co po ní satan chce, a ani Rebeka ji neřekla jediné slovo.

 Byli sami. V celém trůním sálu, nebylo ani živáčka a Dianě se rozbušilo srdce. Nebylo to ovšem strachem, ale láskou, kterou v sobě nedokázala popřít.

 „Můj pane." Vydechla a sklopila hlavu. Jeho oči ji propalovaly pohledem a měla pocit, že se jí dívá snad až na dno její duše. 

Nepřipadal ji najednou tak hrozivý. I v jeho pohledu, se něco změnilo. Díval se na ni jinak, než minule.

 „Povstaň, Diano." řekl po chvíli a polkl. Však to, co ji chtěl říci, i jemu rvalo srdce. Představa, že by o ni přišel. Že by o oba přišel, ho drtila, ale nemohl jinak.

„Dávám ti volnost," vydechl co nejrychleji ze sebe, protože měl strach, že by nedostal odvahu to udělat, „můžeš ty, i Damián odejít, kam se vám zlíbí. Postarám se o to, aby se vám nic nestalo, a abyste byli v bezpečí. Máš mé slovo!" Jeho srdce se náhle rozbušilo jako na poplach. Překvapeně se dotkl své hrudi a zprudka vydechl. 

Však to co udělal, bylo něco, co dokazovalo jeho velkou lásku. Vzdal se svého syna, i ženy, kterou miloval, protože věřil, že v jeho blízkosti, je štěstí nečeká. 

Diana udiveně zalapala po dechu a zatřásla hlavou k odporu. Nemohla uvěřit tomu, co slyší. Do očí ji vstoupili slzy, když k němu vzhlédla.

 „Můj pane," zašeptala plačíc, „to po mě nemůžete žádat. Nechci odejít. Nemůžu!" vykřikla a znovu padla na kolena.

 Po tváři se jí začali kutálet slzy, když k němu vzhlédla. On však jen mlčel. Sledoval ji zvláštním pohledem a snad ani nedýchal. 

„Je to pro tvé dobro, Diano," řekl po chvíli, „tvé, i našeho syna. Ďábel nedokáže milovat a dát ti to, co potřebuješ. Můžu se ale postarat o to, aby vám nic nechybělo. Nikdy!" 

Diana se zhluboka nadechla a sebrala veškerou svou odvahu. Vsadila vše na jednu kartu a doufala, že jeho srdce obměkčí.

 „Nemáte pravdu, můj pane," řekla s veškerou odvahou, kterou měla, „naše místo je zde. Vedle vás. Nemůžeme odejít. To po mě nemůžete chtít. Nemohu to udělat, můj pane."

 „Proč?" Zašeptal, aniž by se hnula brva v jeho obličeji. Díval se do její tváře plné slz a měl co dělat, aby se ovládl a nevrhl se k ní. Toužil ji tak moc, sevřít ve svém náručí, až jeho srdce znovu zabušilo.

 „Protože vás miluji!" vydechla, „miluji vás, můj pane. Miluji satana. Miluji ďábla. Miluji vás, ve všech vašich podobách!"

 Ďábel polkl a ztěžka opřel hlavu do opěradla. Její vyznání, bylo pro něj skoro k neuvěření a nemožné, ale to co při něm cítil, nedokázal k ničemu přirovnat. Jeho srdce se znovu rozbušilo. Nevěřícně zatřásl hlavou k odporu.

 „Nemůžeš mne milovat, Diano," zašeptal ztěžka, „jsem ďábel a vždy budu. Nejsem hoden lásky. A nejsem hoden ani toho, abych stejného citu využíval. Nejsem hoden jediného tvého pohledu. Tvá mysl, i tvá duše, je čistá jako padlí sníh, a já..." podlomil se mu hlas, „nemám právo na to milovat. Nemám, Diano!" zavřel oči, a když je otevřel, zaleskly se mu oči.

 V její mysli četl to, co by tam nikdy nemělo být. Říkala pravdu. Milovala ho. Chtěla ho, stejně jako on jí.