„Darene, zlobou a vztekem nic nezpravíš. Přiznej si konečně, že k Dianě něco cítíš!" zamračila se Rebeka na svého bratra. 

V těle sic měla malou dušičku, protože i ona, si dovolila k satanovi příliš. Ale už se na to nemohli s Elfrídou dívat. Na jeho zoufalost, se kterou již několik dní pochodoval po sále sem a tam.

 „Nevíš, s kým mluvíš?!" zahromoval a otočil se na ní. Nadechl se k další odpovědi, ale místo toho jen pevně semkl rty. 

Ve tváři mu zacukalo a zprudka si oddychl. Udělal pár kroků a ztěžka dosedl na svůj trůn. Několik dlouhých chvil mlčel. Nic neříkal, ale bylo znát, že se v něm odehrává lítý boj. 

„Už dávno, nejsem Daren," vydechl po chvíli, „jsem satan. Svou lidskou tvář, jsem nenávratně ztratil, Rebeko." Řekl tak nešťastně, až Rebeku píchlo u srdce.

 Bylo jí jasné, kam jeho myšlenky míří. Co ho tíží. Coby satan, nepožíval lidských potřeb. Nepotřeboval jíst ani pít. Dokonce ani spát. Ve svém pokoji, na svém loži, již nespal několik let. Od té doby, co pozbyl své lidské podoby. 

„I kdybych si přiznal, co říkáš, nedokáži Dianě dát, co potřebuje. Nespočinu s ní na jednom loži. Neposadím se s ní u večeře, ani nepopiji vína z korbelu." Smutně opřel hlavu do opěradla trůnu a povzdechl si. I Rebeka poznala, že si konečně přiznal, co cítí. Jeho tvář, ač děsivá, jí to prozradila. 

„Nech to na ní," zašeptala Rebeka, „víš, co cítí. Znáš každičkou její myšlenku, tedy si dovol, alespoň jednou v životě být šťastný." 

„Šťastný," vyplivl to slovo opovržlivě, leč ne naštvaně, „cožpak ďábel může být šťastný s lidskou dívkou? Cožpak ona, může být šťastná se mnou? Nemá vůbec ponětí, co to obnáší, Rebeko!" Sevřel své vidle tak pevně, až mu klouby na rukou zběleli.

 Konečně si přiznal, že to co se odehrává v jeho těle, je cosi podobné lásce. Byl přesvědčen, že jako satan milovat nedokáže, že lásky není ani hoden, ale poznal, že cosi se v jeho duši zrodilo.

 „Nevěřím, že není cesty, kdy vy dva..." polkla Rebeka slzu, „že není nějaké řešení. Přeci ďáblovo písmo..."

 „Ďáblovo písmo!" zavrčel vztekle, „i ty moc dobře víš, že tím, že jsem Aarona uvrhl do podsvětí, ztratil jsem naději na to, aby se mi vrátila má lidská podoba!" skoro křičel a dmul se zlostí, „ale nemohl jsem jinak," řekl již o mnoho mírněji, a snad se mu i podlomil hlas, „ale představa, že by Damián a Diana..." Nedořekl. Jen zavřel oči a vydechl. 

Rebeka utřela slzu ze své tváře. Pohled na jejího bratra, který poprvé v životě miloval a jeho bolest, ji trápila. Ale také věděla, že má pravdu. 

On byl ďábel a Aaron anděl. Tak tomu bylo od pradávna a zajišťovalo to rovnováhu na zemi. A ani když Aaronova duše zčernala a stal se z něj jen podřadný démon černého srdce a svědomí, nemohl Daren svého bratra sprovodit ze světa, protože by byla rovnováha ztracena. Tím, že ho ze světa sprovodil, připravil se o možnost užívat své lidské tělo navždy. 

„Přiveď Dianu," zašeptal náhle s bolestí v hlase, „nic se jí nestane, Rebeko," odpověděl na její nevyřčenou otázku, „nedokážu ji ublížit. Nedokážu to u satana! Protože jestli to co cítím, je láska, pak ji miluji!"