Ďábel chodil po místnosti trůnního sálu sem a tam. Co chvíli zavrčel a jeho oheň se ještě více rozhořel. 

Zuřil. Vztekal se, a ani jeden z jeho poddaných, se neodvážil k němu přiblížit. Když měl takovouto náladu, vždy se mu nejraději klidili z dohledu. Dokonce i Rebeka s Elfrídou.

 Ony ovšem věděli, proč je ďábel tak rozzuřený. Bylo to proto, že ztrácel půdu pod nohama. Nebo měl alespoň ten pocit. 

Za dlouhá tisíciletí se mu nestalo, aby po nějaké ženě zatoužil tolik, jako po Dianě. Jeho tělo se samo vzpíralo jeho mysli. Pouto, které pociťoval, bylo čím dál silnější. 

Dlouhé roky se snažil ho ignorovat, i když od první chvíle co ji spatřil, poznal, že tu je. Snad právě proto dovolil Elfrídě, aby s ní odešla. Aby ji neztratil zcela ze svého dohledu. Snad podvědomě tomu chtěl, aby mu byla na blízku. 

Jenže satanova mysl, byla stále silnější, než jeho srdce. Jeho emoce pevně uzamknuty v jeho mysli, se drali na povrch jen ztěžka. Stále byl satan ovládán jen svou vůlí, vědomím a myslí.

 Elfrída věděla, že potřebuje čas. V hloubi srdce Dianu stále miloval. Pouto nelze přetrhnout, ale jeho černá duše, mu nedovolila se k ní přiblížit. Jeho síla a moc satana, jeho pevná vůle a tvrdohlavost, tomu také moc nepřidala.

 Bylo tomu dva dny, co ji znovu uvrhl v celu a po celou dobu nepřestal zuřit. Stále měl totiž na jazyku chuť jejích rtů. Stále cítil horkost jejího těla. Její hladkou kůži pod svými prsty. Její nádherné tělo, které mu nedalo klidu. Toužil po ní. Chtěl ji tak moc, že měl pocit, že přestává mít nad sebou kontrolu.

 Však toto bylo něco nového. Jako vládce podsvětí, se ještě nikdy nepotýkal s něčím takovým. Nepotřeboval lásku. Nemiloval a najednou si byl jist, že se v něm něco probouzí. Cosi, co nedokázal pojmenovat. 

Ale jedno bylo jisté, z jeho pohledu to bylo něco, co ho omezovalo. Co ho děsilo a z čeho měl strach.

 Však chvíle, kdy cítil strach svého syna a její strach na hranici, byli pro něj jako muka. A neměli by být. Přeci satan nepociťuje úzkost a obavu. A najednou tu byla. 

A toto vše, bylo pro něj omezující. Čistá mysl bez výčitek svědomí a strachu. Bez jakéhokoliv omezení. Bez nároků a touhy. Bez špetky citu, která by ho drtila, byla pryč.

 Minutu za minutou, den za dnem a rok po roku, popíral v sobě probouzející se emoce. Jakýkoliv náznak citu, ihned zahnal do nejzazšího koutku mysli. Tvrdohlavě v sobě popíral všechno, co začínal pociťovat. Až do okamžiku, kdy ji znovu spatřil u lesní tůně. 

Tehdy se jeho srdce poprvé pohnulo, a všechno, v co se snažil, vyšlo najednou vniveč. 

A když ji před pár dny políbil, zjistil, že je satan ztracen. Nedokázal ji odolat. Nedokázal na ni přestat myslet, ani na jedinou minutu. A ani studená cela, do které jí ze zoufalství uvrhl, tomu nepomohla. 

Najednou totiž ke své nevrlosti shledal, že mu na mysl přišla myšlenka, o její trýzni. Nejednou zapochyboval o tom, zda jeho rozhodnutí bylo správné. 

Ale satan přeci nesmí pochybovat. Nikdy!