Daren si změřil pohledem dívku před sebou. Dívala se na něj s doširoka otevřenýma očima, ale nedala na sobě znát své obavy. 

Musel si přiznat, že byla statečná. I když slyšel bušit její srdce jako o život, a její krev divoce klokotat v žilách, ani se nehnula. Dokonce neuhnula ani pohledem.

 Bylo mu jasné, že z něj má strach. Každý ho měl, ale ona ani na moment nezaváhala. 

„Tvé jméno?!" řekl hromovým hlasem. 

„Diana Walshová, pane." Zašeptala mu v odpověď, a nahlas polkla.

 Daren překvapeně povytáhl obočí. Každý druhý, by se strachy již rozklepal z jeho přítomnosti. I přesto, že se nacházel ve své lidské podobě, z něj měli všichni strach. 

Kdežto ona? Vypadalo to, že snad ani netuší, s kým má tu čest. Nebo je tak zaujatá svým rozpoložením, ve kterém se nachází v jeho přítomnosti? 

I on, měl zvláštní pocit u žaludku. Takový, jaký ještě nikdy necítil. Ještě nikdy, za svůj nekonečný život se mu nestalo, aby se v přítomnosti nějaké ženy cítil tak, jak nyní.

 Vztekle zavrčel. Nevěřil přeci na osud. Ani na pouto. Nevěřil, že je nějaká žena schopna vydržet jeho dotyk. Nevěřil na lásku. Však kdo by mohl milovat samotného pána pekel? 

„Co pohledáváš v Carharu?" řekl, o něco smířlivějším tónem hlasu. Sám nevěděl, proč se snažil ji zbytečně nevyděsit, ale bylo tomu tak. Ten stejný pocit, který měl, když ji spatřil v lesích poprvé, se dostavil zas.

 Nedokázal z ní spustit oči. Hltal pohledem její křehké tělo, které táhli k zemi těžké okovy, a jeho srdce se znovu pohnulo. 

Vztekle se zamračil a opřel hlavu o opěradlo trůnu. Však byla špinavá. Vypadalo to, jakoby se snad týdny nekoupala. Vlasy rozcuchané a plné bláta, a její šat, již dávno ztratil tvar, i barvu. Byl roztrhán na cáry a nevzhledně ji vysel podél těla. I její obličej byl ušmudlaný. Jenže když se podíval do jejích smaragdově zelených očí, nedokázal se od nich odtrhnout. 

„Já..., musela jsem..., pane," špitla, ale pohledem neuhnula, „Aaron z Albiony, mě chce stít."

 Daren se chvíli ani nepohnul. Mluvila pravdu, to poznal. A její statečnost, ho udivila ještě více.

 „Proč?!" pronesl do ticha, „jsi snad kněžka lásky? Zlodějka, nebo hříšnice?"

 Přimhouřil oči, a zadíval se jí zpříma do tváře. Malinko se nahnul a opřel jednu ruku, o své koleno. 

„Ne pane. Ani jedno z toho, co jste řekl, netíží mé svědomí. Nejsem hříšnice, ani kněžka lásky," pokračovala statečně, „vlastně ani nevím proč, ale od všade mne vyhánějí, jako bych byla prašivá." 

Několik dlouhých a nekonečných vteřin se Daren na ni díval. Pak pokynul hlavou, a jeden z jeho stráží, se nahnul k Dianě, aby sejmul okovy z jejích rukou.

Diana si viditelně oddychla a promnula si odřené zápěstí. Byla nervózní z jeho pohledu, a rozpačitě sklopila tvář. Ne však proto, že by se ho bála, ale styděla se před ním, za svůj výzor.

 Nevěděla s kým má tu čest, ale něco jí říkalo, že není obyčejný člověk. A že Carhar, není jen tak obyčejné království.