Ďábel zprudka vydechl a podíval se do očí ženy, ve svém náručí. Dívala se na něj s takovou láskou a oddaností, že ani na chvíli nemohl zapochybovat o tom, že je to ona. Ta, která mu byla předurčena. Byl přesvědčen, že kdyby ji pustil, svezla by se bezvládně k jeho nohám.

 „Nemůžeš milovat ďábla!" procedil skrz zuby. Ale tón jeho hlasu, již byl o stupeň mírnější.

 „Nedokáži poručit svému srdci, můj pane." Zašeptala Diana. Jeho blízkost ji celou rozechvívala. Nebylo to jen pouto, které pociťovala, ale láska, ve kterou nepřestala věřit, ani na jedinou minutu.

 I když se nacházel ve své pravé podstatě. I když byl tak děsivý, její srdce přetékalo láskou. Na moment zavřela oči a vzpomněla si na jeho slova, která vyslovil těsně před tím, než zapomněl.

 „Jestli je to láska co cítím, pak tě k smrti miluji," zašeptala jeho slova a podívala se do satanovy tváře, „přesně toto jste mi tehdy řekl, můj pane. A já stále věřím..." podlomil se jí hlas. Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy. Satan však nevěřícně povytáhl obočí.

„To není možné!" zahromoval, pevněji sevřel její paže ve svých rukou a zadíval se do její tváře, jakoby se chtěl vpít, až na dno její duše. 

„Jsem ďábel! Nemiluji! A nemiluji ani tebe!" skoro křičel do jejího obličeje. Ale byl to snad jen zoufalý pokus o to, přesvědčit sám sebe, o pravdivosti jeho slov. 

Sám cítil v její přítomnosti něco, co ho děsilo. Co ho naprosto vyvádělo z rovnováhy. Moc dobře si totiž uvědomoval, co by o pro něj znamenalo. Slabost. Považoval totiž jakýkoliv projev emoce za slabost, kterou si ovšem ďábel nemohl dovolit.

 „Chtěl jsem...," vydechl a zatřásl s ní, jakoby doufal, že tak lépe pochopí jeho slova, „chtěl jsem tě zabít!" Vykřikl. 

A byla to pravda. Však nevěděl, zda je opravdu ta pravá a snad doufal, že v jeho náručí nalezne svou smrt. A jemu se konečně uleví. Když se ale nyní na ni díval, jeho srdce se znovu otřáslo.

„Ale nezabil jste, můj pane. Věřím vám." Zašeptala Diana jako ve snách. 

„Phe!" vypustil přebytečný vzduch z plic satan nevěřícně. Do široka rozšířil oči a znovu se nadechl k odpovědi. Vzápětí ale spolkl vše, co měl na jazyku.

 Nemohl uvěřit tomu, co slyší. Připadala mu jako z jiného světa. Cožpak nechápe, že satana nelze milovat? Že ani satan není schopen stejného citu?

 „Naše dítě, je toho důkazem," nedala se odbýt Diana a statečně se mu podívala do očí, „je to váš syn, můj pane. Dala jsem vám své tělo. Své panenství, i svou duši. Dobrovolně," pokračovala roztřeseným hlasem, „a dala bych vám ho zas a znova. Kdykoliv. Navždy! Nemůžete mne přesvědčit o tom, že vás nemiluji, protože to není pravda, a vy to víte."

Satan vztekle nahlas zavrčel. Znovu s ní zatřásl a pak ji od sebe odstrčil. Měla pravdu, a to se mu nelíbilo. Přeci pro něj byla jako otevřená kniha, a nemohla cokoliv skrýt. 

Diana odstředivou silou padla na zem. Klekla na kolena a vzhlédla k němu. 

„Musíte to vědět. Musíte si vzpomenout, můj pane." vydechla s posledních sil. Věděla, že satanovy dochází trpělivost. Zuřil, a to tak moc, že sama měla obavy. 

Ďábel znovu vztekle zařval a jeho oheň se rozhořel ještě mocněji. Pochodoval po místnosti a vztekle vrčel. 

Pouto a neskutečná přitažlivost ho k ní táhla, ale vzdoroval ji ze všech sil. Za nic na světě si nechtěl přiznat, že má pravdu, i když věděl, že to tak je. 

„Stráže!" zařval na celý hrad a pak se otočil k Dianě. Sotva popadal dech, jak se snažil o to, aby to co začínal pociťovat, udržel uvnitř své mysli. 

Měl tak nutkavou touhu ji znovu sevřít ve své náručí, až to málem udělal. Tak moc chtěl znovu pocítit chuť jejích rtů, až se celý roztřásl. Potřeboval ji. Chtěl ji a to se mu vůbec nelíbilo.

 „Do cely s ní!" zařval, když se jeho stráž objevila ve dveřích.