„Tak neslyšela jsi?!" zahromoval satanův hlas, „do naha!" 

Satanovy oči zaplanuly zlostí. Díval se na ženu, která se třásla na zemi pod ním, a stále nedokázal pochopit, že je matkou jeho syna. Ještě nikdy se mu nestalo, aby něco zůstalo skryto jeho zraku a mysli. 

Ale to, kvůli čemu zuřil nejvíce, bylo, že pocit, který cítil v její přítomnosti, nedokázal eliminovat. Její vůni, cítil snad již skoro všude. Byl jí nasáklí do morku kostí. Nedokázal se jí zbavit ani po několika letech, co ji daroval své chůvě.

 Do mysli se mu neustále vkrádali myšlenky, které se snažil vypudit ze své mysli jakýmkoliv způsobem. Myšlenky pro satana nebezpečné a zhola nepřípustné. Nejednou se mu stalo, že se přistihl při tom, že by s ní rád na loži spočinul. Nedokázal ji ze své mysli vystrnadit, ať dělal, co dělal. 

„Můj pane," zašeptala Diana a ztěžka se postavila, „mé srdce netíží žádný hřích. Nejsem ničím vinna." Do očí jí vstoupily slzy. 

Dívala se do jeho tváře, ze které nedokázala vyčíst žádnou, ba maličkou emoci. Díval se na ni naštvaně a tak, až se jí rozklepala kolena. Najednou si nebyla ani trochu jista tím, že láska, kterou k ní cítí, někde v hloubi jeho duše tiše dřímá. Třesoucíma rukama, sáhla k šněrovačce svých šat a začala se svlékat. 

Satan zprudka vydechl, když konečně udělala, co chtěl. Opřel svou hlavu do opěradla a sledoval její počínání. 

Třesouce se pod jeho pohledem, se pomalu svlékala, a on nedokázal od toho obrazu spustit zrak. Seděl klidně a planoucíma očima sledoval každičký její pohyb.

Když rozvázala tkanici a začala svlékat své šaty, přimhouřil oči a pevněji sevřel své vidle. Když její šat sjel níže, pod její prsy, zhluboka se nadechl. A když svůj šat odhodila na zem a zůstala stát se sklopenou hlavou a nahá, vypustil přebytečný vzduch z plic. 

Dlouhou dobu nic neříkal, jen se kochal její krásou. Však byla opravdu krásná. A přesně taková, jaká byla v jeho představách. Náhle vztekle zavrčel a praštil vidlemi do podlahy. Směr jeho uvažování, se mu vůbec nezamlouval. Je přeci ďábel a ten nemá ani žádných choutek pociťovat.

 „Tak ty říkáš, že tvé srdce je čisté?! Že žádný hřích, netíží tvé svědomí?!" zahromoval a zaměřil se na její emoce. 

Nevěřícně ale zatřásl hlavou, když se vloupal do její mysli. Nedokázal pochopit, že ta žena necítí odpor a strach, z jeho přítomnosti. Ba ani malý náznak nějaké křivdy, nebo opovržení vůči satanovi. Naopak. Její mysl byla čistá, jako padlí sníh a její srdce plné lásky. 

„U satana!" zařval na celý hrad rozzuřeně a ostřížím zrakem přejel každičký kousek její kůže.

 Nevěřil sice na ďáblovo znamení, ale bylo by to jediné vysvětlení. Přeci nikdo, nikdy necítil k satanovi to, co cítil z její mysli.

 „Otoč se!" přikázal ji. A když to udělala, přehlédl její pozadí.

 Semkl čelisti a ve tváři mu zacukalo vztekem, když mu na mysl přišla myšlenka, ten nádherný zadeček pohladit. 

Pak nevěřícně udeřil vidlemi do podlahy a postavil se. Jeho oheň ještě více vzplál, když se postavil a sešel dolů k ní. 

Na jejím pozadí, bylo jeho znamení. Znamení, které předpovídalo tu, jež svým příchodem probudí satanovo srdce.