Diana si přivinula svého syna do náručí a pokrčila se před králem Almiony.

 Hned, co jeho pohůnci vtrhli do Elfrídiny chatrče, věděla, s kým má tu čest. Nebylo to poprvé, co ji odvlekli k němu, ale jako pokaždé, jí jeho tvář usvědčila v tom, že je o mnoho nelítostnější, než sám ďábel. 

„Tak jsme se zase setkali!" procedil Aaron mezi zuby, „doufám, že již naposledy. Dnes si tě nenechám proplout mezi prsty. Tebe, ani toho parchanta!" vyprskl směrem k nim a vražedně se zadíval na malého Damiána.

 Na jeho tváři se zračila taková nenávist, až z toho mrazilo. Bylo jasné, že si je moc dobře vědom, jaké nebezpečí pro něj satanův potomek představuje. 

„Satanův syn!" vyplivl ta slova, jakoby ho pálila na jazyku, „a satanova děvka! Netušil jsem, že dnes budu, mí tak dobrý den," otočil se ke svým strážím a pokynul rukou, „odveďte je! Nebudeme to protahovat. Ať shoří v ohni pekelném!"

 „Králi!" vykřikla Diana, „zapřísahám vás, nedělejte to. Prosím. Vezměte si jenom mě, ale mého syna nechte žít." Po tváři jí tekly slzy, když se na ni Aaron jen vítězoslavně zašklebil. 

Bylo jasné, že s nimi nebude mít slitování. Tak dlouho čekal na den, kdy ji bude moci sprovodit ze světa a náhle se mu naskytla příležitost, zabít dvě mouchy jednou ranou. 

Jeho stráže se nevybíravým způsobem chopili svých kopí a píchajíce Dianu do zad, je před sebou vedli na popraviště. 

Na náměstí, již byla připravena hranice a všichni poddaní Almiony se krčili kolem. Nikomu nezůstalo skryto, koho chce jejich nenáviděný a krutý král popravit. 

Zkazky o tom, že král Carharu má syna, vzbudil v nich naději na jejich vysvobození. A proto také se v jejich očích nyní zračila hrůza a beznaděj. Nemohli věřit tomu, že to ďábel dopustí, ale nemohli nic dělat. 

Stráže přivázali vyděšenou dvojici ke kůlu, na vršku hranice. Diana s Damiánem se dívali dolů, na vystrašené poddané a do pichlavých očí Aaronových. Ten s radostí a očekáváním, mnul své ruce nedočkavostí.

 „Poslední přání?" zavrčel škodolibě.

 „Milost!" vykřikla Diana, a jeho smích, ji byl odpovědí.

 „Zapalte to! Ať již to máme za sebou!" zamračil se a nedočkavě přihlížel, jak stráže podpalují koudel pod hranicí.

 „Ne..., prosím ne!" vydechla Diana a sklonila hlavu ke svému synovy, „Darene! Prosím, pomoc!" vykřikla, ale jen praskání dřeva, bylo jí odpovědí, „zavolej ho, Damiáne! Zavolej ďábla. Zavolej svého otce!"

 V Damiánově tělíčku, byla jen malá dušička. Však stejně statečná a houževnatá, jako jeho matky a otce.

 Oheň začal olizovat spodní patra hranice a pomalu se blížil k nim. 

„Tak zavolej satana! Popros ho, aby nám pomohl!"

 Damián ztěžka polkl. Satan byl sice pánem pekel, a zdál se mu hrozivý a mocný, ale cítil, že by mu nikdy neublížil. Ale jeho otec? To nedokázal pochopit. 

„Pomoc!" vykřikl, co mu hlásek stačil, „pomoz nám! Prosím," zašeptal vyděšeně, když se oheň přiblížil až k nim. Již cítil jeho horkost a zář, „pomoz nám, tatínku!"