„Pod jakou?" zašeptala Diana a přitáhla si svého syna těsněji do náručí. 

Ďábel svého syna poznal, tím si byla jistá. Ale dle výrazu jeho tváře nedokázala určit jeho náladu. Díval se na ni zvláštně, snad o trochu přívětivěji než naposledy, ale přesto se jí srdce rozbušilo jako na poplach. 

„Damián zůstane zde, na hradě!" pronesl satan do ticha.

 „A maminka?" zašeptal Damián. 

„Je volná. Může, jít kam se jí zlíbí." 

Na malé Damiánově tvářičce se objevilo zděšení. Chytil Dianu okolo krku a zamračil se na satana. Nenávist v jeho dětských očích, byla zcela patrná. Vládce pekel, ale nedokázala rozhodit.

 „Půjdu s ní!" vykřikl statečně, „vyhrál jsem přeci." Popotáhl, snažíc se zadržet pláč.

 Satan se chvíli díval do jeho vyděšené tváře a mlčel. Poznal, že zděšením sotva popadá dech. Cítil všechno, co se mu honilo hlavou a jeho statečnost, ho znovu překvapila. Však se postavil před svou klečící matku a bránil ji svým drobným tělem. 

„Nemůžete mi ho vzít!" vydechla Diana, „raději mne zabijte, ale neberte mi mé dítě!" Po tváři se jí začali kutálet slzy. Klečíc vzpínala tvář k satanovi a třásla se po celém těle. 

„Tvé dítě." Pronesl satan, ale na jeho tváři se nehnula ani brva. Sledoval ženu před sebou a podivný pocit, který pociťoval od první chvíle, kdy ji spatřil, tu byl zas. Ale o mnoho silnější.

 Její emoce z ní tryskaly tak, že v ní četl jako v otevřené knize. Byla to směsice strachu, bezmoci a zděšení. Bála se ale o něj, ne o sebe. 

Její srdce a duše byli tak čisté a neposkvrněné, až ho to překvapilo. Byla jako surový diamant. Jako živá voda. Jako anděl, mezi démony. 

Zprudka vydechl, když mu to přirovnání přišlo na mysl. Její krása ho tak ohromovala, že se přistihl při tom, že touží ji sevřít ve svém náručí. Ale již po několikáté, onu myšlenku zuřivě zahnal kamsi do hloubi své mysli.

 On přeci necítí. Nemůže tedy pociťovat jakýchkoliv pohnutek, ani tužby. Nemůže toužit ani milovat. Ba i nenávist a všechny lidské vlastnosti, měli by mu býti zcela cizí. 

„Ty víš, jaké pohnutky mne nutí k tomu to udělat?" Řekl satan náhle směrem k Dianě. 

Jen přikývla. Rozuměla tomu, co jí chce říci. Poznal svého syna. To bylo nesporné, ale nevěděla jak ho přesvědčit, že ho o něj nechtěla připravit, ale naopak. 

„Pak jistě chápeš moje rozhodnutí." Pokračoval ďábel tichým hlasem. 

Jeho klid a výraz tváře, usvědčil i Elfrídu a Rebeku o tom, že se v jeho srdci něco děje. Třebas nepatrně, ale přec. 

„Ano, můj pane," zašeptala Diana, „chápu vás, ale křivdíte mi. Nikdy bych vás o vašeho syna nepřipravila. Nikdy bych vás neobelhala. Však důkazem je mé čisté svědomí. Má čistá mysl, ve které jistě dokážete číst. Má duše, která již dávno, patří vám." 

Satan překvapeně povytáhl obočí. Sevřel pevně svoje vidle a vztekle jimi praštil o podlahu. Nelíbilo se mu, že ho ta žena nařkla z něčeho, co bylo zhola nemožné. On přeci nemůže činit křivdy, když je vševědoucí. Přeci je ďábel a ten ví, cítí, slyší vše. 

Zhluboka se nadechl a zaměřil se na její emoce. Zuřivě se vloupal do její mysli a pak zprudka vydechl. Neměla z něho strach. Dokonce ani sotva patrný. 

Cítila něco, co nedokázal definovat. Nebo spíše nevěřil, že by to bylo možné.