„Konečně nás pán pochválí." Uchechtl se jeden ze tří mužů, kteří právě obklíčili vystrašenou Dianu. Seděli na koních a jejich rudé oči, si ji měřili hladovým pohledem. 

Diana se vyděšeně přikrčila k zemi. Všichni se jí zdáli děsivý. Byli to nepochybně královi stráže, ale jejich výzor, vypadal hrozivě. 

Jejich rudé oči, pláli z bílého obličeje, a když jeden z nich nasál vzduch, v ústech se mu objevily dva špičáky. 

„Lidská bytost," ušklíbl se, „a vypadá chutně." 

Natáhl ruku, a jedním pohybem, si jí vyhoupl do sedla před sebe. Jeho zuby scvakli na prázdno, pár milimetrů od její tepny. Ale evidentně jí jen škádlil. Strach ze svého pána, by mu to nikdy nedovolil. 

„Přestaň blbnout Leone, nebo tě pán tedy nepochválí. Víš, že ji máme přivézt živou." Zavrčel druhý muž a pobídl svého koně. Bylo mu jasné, že když pán chce, slyší všechno, co se děje v jeho zemi.

 „Kam..., kam mě to vezete?!" vykřikla Diana, ale její hlas, zanikl v dusotu koňských kopyt.

 Asi po dvou hodinách rychlé jízdy, se před jejíma očima naskytl takový pohled, až se celá roztřásla.

Obrovský kamenný hrad, vypadal strašidelně. Vypadal, jako kdyby byl vytesán z černého mramoru. 

Těžká, dřevěná vrata se se skřípotem otevřela, a když vjeli na nádvoří, nevypadalo to tu, o nic přívětivěji. Kolem se potloukali podivné postavy, a všude přítomný oheň v kamenných nádobách, plál kolem. 

„Zajímalo by mě, co má s tebou pán za plány." Zašklebil se Leon, a shodil Dianu ze sedla na zem. Dopadla zrovna do kaluže bláta.

 „Zřejmě se chce pobavit. Nebo dostal chuť na panenskou krev." Jeho tesáky, se při té představě znovu vysunuly. 

Těžkými kovovými řetězy, ji svázal ruce a kopím ji dloubl do zad. 

„Tak se hni, ty špinavá děvko!" Zavrčel znovu a neustálím bodáním, ji popoháněl před sebou.

 Diana strachy ani nedýchala. Procházela ponurým nádvořím, a každý tvor, kterého potkala, na ni vztekle zavrčel. 

Když vstoupila do hradu, dýchl na ni závan smrti. Procházela temnými a studenými chodbami, a jen světlo loučí, jim ukazovalo cestu.

 „No tak dělej, ksakru!" vyprskl Leon, když jim chlupatý a skrčený dveřník, otevřel dveře trůnního sálu. 

Před Dianou se rozprostřela obrovská místnost, osvětlena snad stovkami ohňů na stěnách, i po zemi.

 Rozhlížela se ustrašeně kolem, a těžké okovy, táhli její vysílené tělo neustále k zemi.

 Leonovo dlouhé kopí, ji znovu dloublo do zad tak, až zavrávorala a padla na všechna čtyři. Vysíleně sklopila hlavu k podlaze a zhluboka se nadechla. 

Nechtěla brečet. Nechtěla jim ukázat svou slabost, ale několik slz, ji přesto steklo po tváři.

 Najednou si uvědomila, že klečí před vysokým trůnem. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Neodvážila se vzhlédnout, ale podivný pocit, rozlil se po jejím těle. Zrovna takový, jaký měla, když naposledy spatřila jeho. 

Celá se roztřásla, a podivné horko, se usídlilo v jejích útrobách. 

„Přivedli jsme ji, pane." Uslyšela Leonův hlas, když poklekl vedle ní, před svým králem.

 „Dobrá," ozvalo se nad její hlavou, „a teď zmiz!" 

 Ještě několik nekonečných okamžiků, Diana váhala, zda vzhlédnout. Srdce měla až v krku. Obavy z toho, co uvidí, byli veliké, ale její zvědavost větší. 

Opatrně zvedla hlavu. O vysoké, zlaté opěradlo trůnu, se opíral onen muž, kterého potkala v lese. 

Zalapala po dechu, když se na něj podívala. Tak černé a pronikavé oči, ještě neviděla. Vlastně ani nevěděla co může čekat, ale musela si přiznat, že byl vlastně dosti hezký.

Měřil si ji pohledem, a jeho tvář nevykazovala žádných emocí. Šel z něj strach. Hrůza. Respekt. Už jen pouhý pohled jí prozradil, že je tu svrchovaným pánem, se kterým si neradno zahrávat.