Dianina blízká přítomnost, na náladě satanovy moc nepřispěla. Byli to tři dny, co ji nechal zavřít do cely, ale nezapomněl na to ani na jedinou minutu. 

Jeho nálada také následkem toho stala se nesnesitelnou. I Rebeka již byla ze svého bratra nešťastná. Nemohla nic dělat, tak alespoň Dianě každý den nosila jídlo a vodu. 

„Možná bys měl tu dívku pustit." zkusila to Rebeka, a vzhlédla ke svému bratrovy. Seděl na svém trůnu, a jeho mysl byla evidentně potopená v myšlenkách. 

„Daroval jsi Elfrídě její život," pokračovala, když neodpovídal, „proč ji tedy nyní chceš věznit?"

 „Proč?" zavrčel satan nevrle, ale zloba v jeho hlasu již nebyla tak patrná, „protože můžu!" procedil skrz zuby a zamračil se. 

Stále sám nechápal, proč to udělal. Proč ji nechal žít. Proč již tehdy, ji nezbavil jejího života. A proč na ní nedokáže přestat myslet.

 „Tak kde u satata, vězí?!" Zahromoval směrem ke dveřím. Již to bylo notnou dobu, co jednoho ze svých stráží pro ni poslal, a ke své nevrlosti, netrpělivě hleděl ke dveřím. Znovu si naštvaně odfrkl. Vůbec se mu jeho rozpoložení nelíbilo. 

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupila jeho chůva. Nebyla ale sama, za ruku držela dítě. Pomalým krokem došla až k němu, a pak poklekla.

 „Můj králi," zašeptala, „omluvte mou opovážlivost, ale prosím o slyšení." Na jeho pokyn rukou se postavila, a přitáhla si dítě těsněji k sobě.

„Co přivádí tě, Elfrído?" pronesl do ticha sálu. Díval se na svou chůvu, držíc ono dítě a nedokázal z něj spustit oči.

 I ono, se na něj dívalo s překvapením. Cítil z něho prvotní strach a úzkost když ho spatřil. Při pohledu na něj, se rozklepal hrůzou. 

 „Hledám Dianu. Dívku, kterou jsi mi daroval." Zašeptala Elfrída a přerušila tok jeho myšlenek. Černé a pronikavé oči dítěte, ho zcela pohltily. 

 „Je v mé cele!" zahromoval, aniž by z něj odpoutal svůj zrak, „a tam také zůstane!" 

„Smím se tázat proč, můj pane?" pokračovala Elfrída a přidržela Damiána před sebou. Cítila, že ho vědomí toho, kde se jeho matka nachází, zcela rozhodilo. 

„Nemusím se zpovídat ze svých skutků!" procedil satan skrz zuby, „zapomínáš na to, kdo jsem?!"

 „Pusť mou maminku!" vykřikl náhle malý Damián, a na jeho malé tvářičce se objevily slzy. Bál se toho děsivého muže před sebou, ale to co řekl, mu dodalo odvahy.

 Díval se na jeho planoucí postavu, když se náhle postavil. Zdál se mu tak ještě o mnoho děsivější. 

„Jsi zlý! Pusť ji ty..." polkl slzu a vytrhl se své chůvě ze sevření. 

Strach o svou matku a nenávist k onomu muži, byla najednou mocnější, než jeho pud sebezáchovy. Vrhl se k překvapenému satanovy, chytil se jeho nohy a začal ho malými pěstičkami bušit do stehna. 

Ďábel ztuhl ve své velikosti. Jeho oči se do široka rozšířily a pomalu přestal dýchat. Odvaha toho dítěte, mu vyrazila dech. 

Ale co bylo skoro nemožné, jeho oheň, na něj neměl žádných účinků. Každého druhého by spálil na popel. 

Skoro nevěřícně sledoval počínání, toho malého tvorečka. Vysel na jeho noze, v obležení plamenů a bušil do něj jako zběsilý. 

Zprudka si odfrkl, pak se sehnul a jednou rukou uchopil dítě za límec jeho haleny. Vyzdvihl ho do výše svých očí a podíval se mu do tváře. 

„Tvé jméno?!" vydechl a lehce s ním zatřásl, „mluv!" 

Damiánovi oči náhle zaplály a na jeho tváři plné slz se objevilo odhodlání. Vymrštil svou malou ručku proti němu, a z jeho dlaně vytryskl malý plamínek. Evidentně překvapen z toho, že se mu to konečně povedlo, se v jeho malém těle vzedmula vlna vzdoru.

 „Damián!" vykřikl, co nejvíce dovedl, „a nebojím se tě! Budu s tebou o maminku bojovat!"