Diana se ponořila do lesní tůně, nedaleko Elfrídiny chalupy v lese. Chodila sem každou noc, když Damián konečně usnul. 

Sházela ze sebe šat a slastně se ponořila do studené vody. Jako pokaždé, se zcela oddala oprošťující koupeli a přestala zcela vnímat okolí.

 A právě proto, že takto činila již několik let, nabyla falešného pocitu bezpečí. Vůbec si nevšimla tří podivných postav mezi stromy. 

Teprve když vylezla na břeh a vystavila své nahé tělo měsíčním paprskům, se náhle dva z nich objevili před ní.

 „Copak je to tu za krasotinku?!" vydechl jeden z nich a přejížděl jí lačným pohledem. 

Diana vykřikla a automaticky se ohlédla po svém oblečení. Leželo ovšem na kraji tůně, a když se otočila, vykřikla znovu. Za jejími zády, se k ní blížil třetí z nich.

 „Nám neutečeš, krasotinko," zavrčel, „pěkně si s tebou pohrajeme!"

 „Lidská dívka," zasyčel další, „křik ti nepomůže! Nikdo, ti nepomůže, tím si buď jistá!" 

„Nechte mě! Prosím!" vykřikla a s hrůzou se dívala, jak se k ní ti přibližují.

 Nedokázala určit, zda patří mezi mrtvé duše, upíry, či vlkodlaky, ale bylo jí to jedno. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Tak veliký strach ještě nepocítila. A že za svůj život zažila nejednu zkušenost s tím, kdy byla hnána jako štvaná zvěř z království. 

V tu chvíli, ji jeden z nich sevřel zezadu do svých paží. Pud sebezáchovy a adrenalin v těle, vykonal své. Diana kopajíc a kousajíc, se vyprostila z jeho sevření a rozutekla se mezi stromy. Na samém okraji, ji ovšem muži dohonili a povalili na zem.

 „Nebraň se. Bude to pak ještě horší." Zavrčel jeden, otevírajíc si poklopec, zatímco ji druzí dva pevně drželi na zemi. 

„Ne! Ne! Nechte mě!" křičela, snažíc se o odpor, to jí ale nedovolili. Jejich hlasitý smích, ozýval se okolím. 

Diana již ztratila naději na útěk. Po tvářích jí tekly slzy, ale bránila se ze všech sil. Leč marně. A když již si myslela, že jí nic nezachrání, ozval se do ticha hromový a zlověstný hlas. 

„Carhar, sic samotné peklo, ovšem pravidla, zde určují já!"

 Všichni tři muži ustrašeně vzhlédli. Jejich tváře ztuhly strachy a zděšením.

 V tu chvíli jeden po druhém, nějakou neznámou silou odmrštěni prolétli vzdechem několik metrů.

 Diana se ohlédla, a v ten moment se jí zastavilo srdce. Byla to on. Sám ďábel.

 Z jeho očí sršeli blesky, celý plál, a stačil pouhý jeho pohyb a všichni tři muži se v mžiku proměnili na popel.

 Několik dlouhých vteřin stál a nehýbal se. Zvláštní, snad trochu známá vůně, praštila ho do nosu. Nedokázal ji k ničemu přirovnat, ale byl si jist, že ji zná. 

Konečně se otočil na dívku, krčící se na zemi pod jeho pohledem. Musel uznat, že byla krásná. Se zájmem se na ní podíval, a pak si rozčileně odfrkl. 

Sám nevěděl, proč to udělal. Proč ji zachránil před tou sebrankou, ale jeho podvědomí, si snad v tu chvíli dělalo, co chce. A to vědomí, ho naštvalo ještě více.

 „Co pohledáváš zde, v lesích Carharu, tak sama?!" zavrčel, „neznamená, že jsem ti jednou daroval život, že tě ho nemohu lehce zbavit!" Změřil si pohledem její křehké tělo.

 Byla to ta, které daroval život, kvůli své chůvě. Tím si byl jist. Však ďábel, se nikdy neplete.