O několik let Carharu déle

 „Čas tak nesmírně letí, Elfrído," povzdechla si Diana a zamžourala do tmy před sebe, „mám pocit, jakoby to bylo včera, co jsem Darena..." nedopověděla, do očí jí vstoupily slzy. Jako pokaždé, když si na něj vzpomněla. 

Bylo to již více jak tři roky, co se narodil jeho syn Damián, ale Elfrída, ji prozatím nedovolila cokoliv podniknout. Vidět ho. Mluvit s ním. 

Tvrdila, že Satan ještě není připraven. Že kdyby se mu ukázala, usmrtil by jí. Že satan ve své prvotní podobě, a zcela zbaven svých emocí, nemá slitování. Nebere zajatce, pouze poražené.

 Již to, že jí dovolil, aby odešla s ní, byl malý zázrak, ke kterému se upínala. Ani vědomí toho, že je jeho chůva, by ho nedonutilo to udělat, kdyby alespoň krapet citu, v něm nezůstalo. 

„Támhle," ukázala Elfrída do tmy před sebe, „to je to kvítí, které potřebuji." Plahočily se lesem již notnou dobu, aby Elfrída natrhala bylinek, na své lektvary. Sehnula se do trávy a pak si povzdechla. 

„Měj trpělivost, děvče," vzhlédla směrem k Dianě, „co jsou tři, čtyři roky v satanově životě. Jen zrnko písku, v toku času. Věř, že tvůj čas již brzo nastane. Vaše pouto, je stále přítomno. Nezmizelo, stále tu je, a satan ho celou dobu cítí. Po celou tu dobu tuší, že něco není v pořádku, jen neví co." Uložila do košíku hrst bylin a ohlédla se za sebe.

 Ve svitu měsíce na blízkém palouku, poskakoval jeho syn. I Diana se ohlédla tím směrem a vzdychla.

 „Je tak podobný svému otci. Tak moc, až mě to děsí." Zašeptala.

 Den ode dne, jak Damián rostl, jí ho připomínal víc a více. Však vypadal jakoby mu z oka vypadl. Stejně černé, neposlušné vlasy, i stejně černé pronikavé oči. Dokonce i jeho moc, se pomalu začínala projevovat. 

„Satan začíná pochybovat," řekla Elfrída zamyšleně, „celé ty roky to pouto, které je přítomno, v něm hlodá. Pracuje. A satan se pomalu začíná ptát sám sebe na otázky, které by ho dříve ani nenapadli. Jeho emoce jsou stále pevně uzamknuty, ale věřím, že on je o mnoho silnější než jeho bratr. On se s černou duší narodil, a tudíž s ní umí žít. Nemůže ho ovládnout zcela, jako Aarona. Jednou nad ní vyhraje, a k tomu mu dopomůže jedině láska, Diano. Tvoje láska." 

„Ale jak dlouho ještě, Elfrído?" vydechla Diana nešťastně. 

„Již to nebude dlouho trvat, věř mi. Cítím, že pomalu nadešel ten čas, kdy se setkáte. Ale potom..."

 „Co, potom?!" zasténala Diana, když chůva dlouho neodpovídala. 

Dívala se na malého Damiána, jak sedíc v trávě, se zaujetím zkoumá svou moc. Několik dní před tím zjistil totiž, že z jeho malé ručky, po jistém pohybu vytrysknou plameny. 

„Neví ještě, že ta moc, je v jeho mysli," usmála se jeho snažení, „to jeho otec, ho to bude muset naučit ovládat." Pak se znovu podívala na Dianu. Věděla, že ta chvíle, byla již tak blízko. Cítila to. Ale zároveň věděla, že právě nyní nastane pro ni ta nejtěžší zkouška.

 „Potom," zašeptala konečně, „potom budeš muset dokázat svou sílu, Diano. Sílu lásky, kterou k němu cítíš, protože ďábel ti jistě nepadne okolo krku. Budeš muset znovu vzbudit jeho emoce a já vím, že již je na to připraven."