Diana vstoupila do trůnního sálu. Již když ji ošklivý, chlupatý skřet otevřel dveře, rozbušilo se jí srdce. 

Ďábel seděl na svém trůnu na konci sálu a díval se na ni. Oheň z planoucích loučí a kamenných nádob, dodával mu ještě větší zlověstnost. 

U kamenných zdí podél celé místnosti a všude kolem, postávali jeho hrůzní poddaní. Upíři. Vlkodlaci, mrtvé duše. 

Seděl klidně, ale jeho rudé, planoucí oči si ji měřily pohledem. Dianě se podlomili nohy z toho pohledu. Opíral se do opěradla svého trůnu a v pravé ruce držel svoje hořící vidle. I celá jeho postava, byla zahalená v rudý, plápolající oheň. 

Kráčela uličkou, která se vytvořila po jejím vstupu směrem k němu, a co chvíli měla pocit, že jí  nohy již nemohou déle unésti. Však vypadal nebezpečně. 

Co ale bylo horší, nedíval se na ni s láskou, jeho oči byli chladné, jako led. Jeho tvář zcela bez emocí a jakéhokoliv citu. Jediný světlí bod v této místnosti, byli pro ni dvě ženy, stojící každá po jedné straně trůnu. 

Rebeka s Elfrídou se na ni dívali s pochopením a soucitem. I je drtilo vědomí, že sám ďábel si není vědom toho, že ona je žena, kterou miluje. A která nosí jeho syna pod svým srdcem.

 Diana si automaticky při té vzpomínce položila ruku na své břicho. Věděla, že před ním nelze nic skrýt. Před satanem nelze schovat myšlenku, ani cokoliv jiného.

 Věděla to i Elfrída, a tak učinila jediné možné proto, aby ji uchránila. Dala Dianě vypít nápoj, který před ním skryje vědomí, že nosí jeho dítě. 

„Nikdy by tomu neuvěřil, a usmrtil by vás oba." Zněla Dianě stále v uších její slova, když ji podivně páchnoucí tekutinu podávala.

„Můj pane." Vydechla Diana, když došla až k trůnu. Poklekla a sklonila hlavu. Srdce jí bilo tak mocně, že přes ten tlukot neslyšela vlastní dech. 

To jak se na ni díval, jí srdce rvalo na kusy. Nechtěla do poslední chvíle věřit tomu, že ten muž, který se s ní miloval a který byl tak chápavý, něžný a milující, je on.

 „Co pohledáváš v Carharu?" zahřměl jeho hlas nad její hlavou. Neodvážila se na něj podívat. Do očí se jí vehnaly slzy. 

„Prosím o vaší ochranu, můj pane," zašeptala statečně naučenou větu, „král Aaron, mě chce nechat usmrtit na hranici. Mě..., i mé dítě." Chvíli bylo ticho. Zlověstné a nebezpečné. 

„A proč myslíš, že zrovna já, vládce samotného pekla, satan, ti budu chtít ji poskytnout?!" zahřměl znovu, „nacházíš se v Carharu. V srdci samotného pekla a samotný satan ti má nabídnout útočiště?!" Jeho hlas byl studený a každé jeho slovo, jakoby jí prásklo bičem po zádech.

„Ano, můj pane," vydechla polykajíc slzu a odvážila se k němu vzhlédnout, „samotný Carhar, je pro mě vysvobozením před peklem Almiony." 

Satanovy oči zaplály, ale podíval se na ní s větším zájmem, než dosud. Naklonil hlavu na stranu a několik dlouhých vteřin si ji měřil pohledem. 

„Tvé dítě..." zabručel vztekle a rozzuřeně si odfrkl. Samozřejmě poznal, že nelže. Poznal, že čeká dítě, ale nedokázal určit, čí sémě, bylo toho příčinou. A to se mu ještě nikdy nestalo. Nic, před ním nikdy nezůstalo skryto. 

„Já jsem ďábel!" zahromoval náhle, „jsem samotné zlo. Mé srdce nebije, a mé nitro je emocí prosto. Jsem nesmrtelný a nejmocnější z démonů. A ty..., lidský červe, se opovažuješ mě o cokoliv žádat?!" Vztekle udeřil planoucími vidlemi do země, až se celá místnost otřásla. 

„Dej jí mě!" vykřikla Elfrída, „daruj mi její život. Její, i toho dítěte!" 

Satan se nevrle otočil na svou chůvu. Nadechl se k odmítavé odpovědi. 

„Nikdy, jsem od tebe nic nežádala. Daruj mi ji, jsem stále tak sama ve své chatrči hluboko v lesích. Prosím..., můj pane." Poklonila se mu až k zemi a pak k němu vzhlédla pohledem, který ji nedokázal odmítnout. Však ho vychovala. Kojila a celý život, mu věrně stála po boku. 

„Nu dobrá!" procedil skrz zuby nevrle, „máš ji mít, Elfrído. Ale dělám to jen kvůli tobě. Poprvé, a také naposledy!" zahromoval a pokynul rukou, aby zmizeli.