„No, Diano," vydechl Oliver, „totiž..., jak bych ti to řekl..." prohrábl si nervózně vlasy. 

„Já tě z tvých rozpaků vysvobodím." Ozval se hlas ode dveří. 

Oba dva se vylekaně podívali tím směrem. O dveře se opíral Daren a měřil si je planoucím pohledem.

 „Můj pane," vykoktal Oliver a klesl na kolena, „jen jsem chtěl..."

 Daren jen pokynul hlavou, aby zmizel, a Oliver se dlouho nerozmýšlel. V mžiku, byl pryč. 

Diana zalapala po dechu a konečně i ona, klesla na kolena.

 „Můj pane." Zašeptala a sklopila hlavu. Nedokázala se mu podívat do očí. Dle jeho výrazu, jí bylo najednou jasné, že všechno jistě slyšel. 

„Proč nejsi ve svém pokoji?!" řekl po dlouhé době Daren. 

Měřil si ji pohledem, a zkoumal její emoce. Nebála se ho. Třásla se ale vzrušením, a studem. Pochopila, že vše slyšel.

 „Nemůžu spát," zašeptala, aniž by zdvihla hlavu, „vím, že to víte. Tak mě netrapte a potrestejte mne." Popotáhla. Slzy se jí samy draly do očí.

 Čekala, že na ni začně křičet, nebo ještě něco horšího, ale nic se nedělo. Bylo ticho, a tak konečně vzhlédla. Stále se ledabyle opíral o futro dveří a díval se na ní. 

„Trestáte mne opovržením?!" vykřikla přidušeně, „chcete mi snad dokázat váš nezájem ke mně?" Schovala tvář do dlaní. Již to nedokázala déle snášet. 

Vyskočila na nohy a rozeběhla se ke dveřím. Vyběhla ven a zamířila si to mezi stromy. 

Slzy, tekoucí ji po tvářích, jí v té tmě, ještě více bránily ve výhledu. Běžela, a ani nevěděla kam. Zakopávala o kořeny stromů, a když naposledy zavrávorala a poroučela se k zemi, zachytily ji jeho paže. 

„Ptal jsem se, proč nejsi ve svém pokoji?" zašeptal ji do tváře, „to, že nemůžeš spát, není pro mne důvod, Diano. Chci znát pravdu!"

 „Pravdu?" vydechla, a pak ji to došlo. Ví všechno. Přeci je sám ďábel, a před ním nelze utajit nic.

 Nervózně se zavrtěla v jeho náručí. Její paže, byly ale jako z olova, nemohla se ani hnout. A najednou ani nechtěla. Dívala se do jeho černých očí, a sotva popadala dech. 

„Má duše je vaše, můj pane, to jste přeci říkal," dostala ze sebe, „ale i mé tělo. Nemohu spát, protože v mé mysli, se se mnou stále milujete." Odpověděla mu statečně se dívajíc, do jeho planoucích očí. 

„Nevíš, co říkáš, Diano," ztěžka polkl, „jsem ďábel, a jako takový, si tě nyní musím vzít. Naše další spojení, může být jen v mé pravé podstatě, Diano, a z toho mám strach. Poprvé za svůj předlouhý život, se o někoho bojím, a přitom vím, že je to nevyhnutelné." 

„Já strach nemám, můj pane." Zašeptala mu v ústrety a nahlas polkla.

 Pamatovala si samozřejmě, jak vypadal, ale najednou si pomyslela, že nebyl až tak děsivý. Nebyl hrůzný. Jediné po čem toužila, aby ji svíral ve svém náručí, a miloval se s ní. 

„Toužím po vás, můj pane. Ve všech vašich podobách." Řekla nakonec, a s bušícím srdcem, čekala na jeho odezvu.