Byla již hluboká noc, když Daren nervózně přecházejíc po svém pokoji, zaslechl povzlyknutí. A další. 

Zaměřil svůj sluch tím směrem. Bylo mu jasné, že je to ona. Srdce jí bušilo jako o život a plakala.

 Na moment zavřel oči, a když je otevřel, jeho černé panenky zazářily jako dvě louče. Viděl ji v zahradě, pod vysokou jedlí schoulenou a plačící.

 Zaměřil se na její emoce. Bylo jí smutno. Stýskalo se jí. Po něm. To zjištění, mu znovu rozbušilo srdce. 

Zatoužil ji sevřít ve svém náručí tolik, že měl co dělat, aby se ovládl. To ale přeci nemohl. Byl si jist, že jejím svodům neodolá. Toužil po ní den ode dne více a více, a stále se to stupňovalo. Bylo mu jasné, že by ho jeho pouto a touha přemohla. 

Zlostně praštil pěstí do zdi tak, až se mu pod rukama začal drolit jemný písek.

 „K čertu s tím!" zavrčel vztekle, když zaslechl další vzlyknutí. 

Když změní svou podobu, nebude mít třeba takové nutkání se jí dotýkat, toužit po ní. A jeho tělo, pak třeba zůstane imunní, napadlo ho. A když na sebe vezme podobu svého podkoního Olivera, jistě ho k sobě Diana pustí blíž. 

Však si všiml, že si s ním moc dobře rozumí. Pevně semkl rty, při té představě. Jediné, co ještě Olivera drželo při životě, bylo, že je proti ženské kráse imunní. On opěvuje mužskou krásu. Miluje muže. A to, mu vlastně zachránilo život. 

Daren na moment zavřel oči, a náhle se ocitl kousek od plačící Diany. Vůbec si ho nevšimla. Seděla pod stromem, rukama obepínala kolena a vzlykala. 

„Ach," vydechla vystrašeně a vzhlédla, když kousek od ní zapraskala větvička, „co tu děláš, Olivere?"

 „Tvůj pláč plaší koně. Jsou neklidní." Zašeptal Daren. Nepoznala ho. To ho maličko uklidnilo, ale její vůně, ho celého obklopila.

 Zhluboka se nadechl. Byla jako afrodisiakum. A její křehká postava, choulící se na zemi, ho přímo sváděla k neřestem.

 „Proč pláčeš, Diano?" zašeptal znovu.

 Jen si přitáhla kolena těsněji k bradě a pohodila hlavou. Chvíli to vypadalo, že neřekne nic.

 „Nechce mě!" vydechla najednou a zamrkala, „tvůj pán, mě nechce." Podívala se zeleným pohledem vzhůru a Daren ztěžka polkl. 

„Vím, že miluješ muže," pokračovala, „ale jsi muž. Dokázal bys mi tedy říci, proč muž odmítá ženu, když po něm touží? A jak poznám, že i on, touží po mně?"

 Pomalu se zvedla a postavila se proti němu. Byla zoufalá a nešťastná. A Daren najednou zalitoval svého rozhodnutí. Oliver byl pro ni jako přítel. Byl neškodný, a ona tak čistá a nezkušená. 

„Řekni mi tedy, Olivere," popotáhla, „můžu se tvému pánovy líbit? Nebo myslíš, že se mě nabažil, a již mě nechce?"

 „Jak..., jak to myslíš?" vykoktal Daren. Na to jediné, se zmohl. 

Její tělo bylo zahaleno do bílého sarongu, a byla pod ním nahá. Světlo měsíce prosvětlovalo bílou látku, a on nedokázal odtrhnout oči, od toho pohledu. 

„Jak to říkám," zavzlykala, „je mé tělo dosti žádostivé, pro někoho takového, jako je tvůj pán?" Vydechla, rozvázala tkanici a rozevřela, bílí sarong. 

Darenovi se podlomila kolena. Jeho oči, se rozšířily v úžasu. Díval se na její bílé a nahé tělo a nedokázal ze sebe vyloudit jedinou větu. 

„Tak řekni, Olivere. Jsem dosti žádostivá pro tvého pána?"