„Ďáblovo písmo nelhalo, můj pane." Řekla Elfrída, a poklekla před svým panovníkem.

 Bylo to již několik dlouhých týdnů, co se Daren spojil s Dianou, ale nitky osudu, zasáhli i samotného pána pekel. Jeho srdce, se rozbušilo láskou dříve, než dokončil jejich spojení. Dříve, nežli si vzal její panenství. 

To znamenalo jediné, ve chvílích největší blaženosti, v okamžiku, kdy se s ní znovu spojí, ztratí svou lidskou podobu. 

„Obětoval jste se pro lásku," pokračovala Elfrída, „nedokázal jste ji odolat, i když jste věděl, že se vaše srdce rozbušilo. Písmo nelhalo ani v tomto bodě, pane. To ovšem znamená, že musíte to spojení dokončit."

 Černé Darenovi oči zajiskřily. Vztekle praštil pěstí do opěradla svého trůnu. Již několik týdnů se Dianě vyhýbal, i když po ní toužil více, nežli bylo z jeho pohledu zdrávo.

 Tím, že si vzal její panenství, si ji k sobě navždy připoutal. Vlastnil její duši, kterou ona, mu ovšem s radostí darovala. Evidentně totiž po něm toužila stejně mocně, jako on po ní. 

Jeho nezájem, ji ovšem trápil a zraňoval. A vlastně i jeho, ale neměl na vybranou. Věděl, že ono pouto, a láska, kterou začal pociťovat, ho přinutí si ji vzít. 

To ovšem nechtěl dovolit. Ne proto, že by ztratil svou lidskou podobu, ale proto, že pro ni bylo nebezpečné, spojit se, se samotným satanem. 

„Nemůžu to udělat, Elfrído," zavrčel, „víš, co může způsobit ďáblovo sémě, v lůně lidské ženy."

 „Vím, pane. Ale jenom ona, je schopna se s ďáblem spojit, a porodit vám syna."

 Daren zprudka vydechl a zničeně opřel hlavu o opěradlo trůnu. Tím, že se jeho srdce rozbušilo, rozhořeli se i jeho emoce k té dívce. A to znamenalo, že po prvé v životě pocítil strach. Strach o osobu, do které se zamiloval. 

„Nechť vzplane oheň v lůně ženy, do které sám ďábel, vloží svoje své sémě," začal Daren předříkávat ďáblovo písmo, „nechť sémě vzklíčí, pakliže zrovna ona, je ta vyvolená, se satanovy oddat. Nechť satanův potomek zrodí se po té. Ovšem ona, vyvolená, musí býti sobě jistá, svou láskou k němu. K vládci pekel. K satanovi. V opačném případě, se sémě změní v jed, který posedne duši, kterou právě jemu darovala." 

„Ale ona tě miluje," vydechla Rebeka s nadějí v hlase, „kdyby ne, nepřežila by váš polibek. Ani milování s tebou v lidské podobě. Je to přeci ona."

 „Snad," zašeptal Daren, „ale bude mě milovat, i v mé pravé podobě? V mé pravé podstatě? Ona vůbec neví, co to obnáší. Nemá ani ponětí, co znamená milovat samotného satana."

„Musíte jí věřit, můj pane." Řekla po té Elfrída zamyšleně. Jako jeho chůva, ho znala nejlépe ze všech. A vidět ho tak zoufale nešťastného, bylo i pro ni utrpením. Opravdu se zamiloval. Vládce pekel, dokázal milovat. Už to, byl přeci zázrak sám o sobě.

  „Nechť spojí duši, tělo, i život se satanem a kruh se uzavře. Nechť sám satan, ji pojme za svou ženu, a ztvrdí tím ono proroctví." Předříkala Elfrída další část svitku, a vzhlédla vzhůru k jeho trůnu.

 Bylo ji jasné, že sám věděl, že nemá jiné volby. Že jen zoufale oddaluje, co je nevyhnutelné.