Daren postavil Dianu na podlahu svého pokoje a Diana se rozhlédla kolem. 

Veliký krb v rohu místnosti sálal plápolajícím ohněm, a pokoji vévodila obrovská postel. Dřevěná, vyřezávaní káď, podobná té, jakou měla ona ve svém pokoji, byla plná horké vody. U kádě stojící dívka překvapeně vzhlédla, když Daren vstoupil dovnitř a hodila na ni žárlivý pohled.

 „Budete si přát koupel, pane?" řekla, evidentně ignorujíc Dianu. 

„Dnes ne!" zavrčel Daren, „nech nás o samotě." 

„A..., ale pane," zaskřípala dívka zuby, „je to má práce." 

„Řekl jsem, že dnes ne, Oxano! Zmiz!" Hodil na ní rozzlobený pohled. Dívka se přikrčila, ale nepochybně se nechtěla vzdát. Žárlivost jí koukala z očí.

 „Ale pane..., vaše koupel je připravena a mou povinností je..." 

Daren se na ní rozzuřeně otočil a jeho oči zaplály zlostí. 

„Tvou povinností, je ihned zmizet," cedil skrz zuby, „zmiz, Oxano, nebo pocítíš můj hněv. Ode dneška si nepřeji, abys bez dovolení vstupovala do mého pokoje!" 

Dívka ještě hodila na Dianu pohled plný nenávisti a konečně zmizela za dveřmi. 

„Je to jen má služka." vydechl Daren a prstem nadzdvihl Dianě bradu, aby se jí podíval do očí.

 Slyšel, jak se i jí, rozbušilo srdce žárlivostí na poplach. Po tváři mu přelétl úsměv. Musel si přiznat, že ho to potěšilo. 

„Král se nikdy nekoupe sám, to jistě víš. A ona byla má lazebnice," zakroužil v jejím obličeji, „můžeš ovšem tu povinnost převzít ty, pakliže budeš chtít," mírně povytáhl obočí, když Diana jen zalapala po dechu, „a ano, byla jedna z mích milenek, Diano." Řekl zcela upřímně. Jinak to však ani neuměl. Poznal, že zrovna to, se jí honí hlavou. 

„Je mi několik tisíc let, Diano. Nejsem panic, to ale neznamená, že až po mém boku spočine ta, kterou pojmu za manželku, že v tom budu pokračovat. Rozumíš?" 

Diana jen lehce přikývla a sklopila zrak. Styděla se, ale také bylo pravdou, že představa jeho, s jinou ženou v náručí, jí rozbušila srdce.

 „Líbí se mi, když se červenáš," řekl najednou a jemně se dotkl její tváře, „tvá nevinnost a čistota, mě zcela odzbrojují." 

Pomalu přejel prstem, po kontuře jejího obličeje. Dotýkal se jí tak jemně, jakoby se bál, že se mu snad rozpustí pod rukama. 

„Vzhlédni." Zašeptal, když se jeho prsty zastavily na ramínkách jejích šatů. 

Poslechla ho, ale její dech prozradil její rozpoložení. Sotva popadala dech, když Daren po té, stále se dívajíc do její tváře, shodil z ní její oděv na zem. Chvíli se na ni díval a čekal na její reakci.

 „Jsi nádherná," vydechl a změřil si její tělo pohledem, „nic tak krásného, jsem ještě nespatřil."

 Ztěžka polkl a pohladil ji po vlasech. Třásla se pod jeho dotekem, ale nebylo to strachy. Třásla se touhou.

 „Nemusíš mít strach, Diano. Neublížím ti. A nyní..., prokaž mi tu čest, a dovol mi pro dnešní den, pasovat se do role tvého lazebníka." Pohodil hlavou směrem ke kádi a zatajil dech, čekajíc, na její odezvu.