Diana stála a vyděšeně se dívala, jak plameny pomalu stoupají vzhůru. Z očí se jí spustily slzy.

 „Zavolej ho, děvče!" zaslechla ještě v hluku praskajícího dřeva. 

Zmateně se podívala na dav, který si evidentně přál její smrt. Vůbec tomu nerozuměla.

 „Prosím..." zašeptala a polkla slzu. 

Může od něj žádat záchranu, když od něj jednou utekla? Může? Sama ani nevěděla, proč to udělala, přeci strach z něj neměla. Tak proč, od něj odešla? 

„Můj pane!" vykřikla náhle, když první z plamenů, se dostal až nahoru, „pomozte mi! Prosím!" Burácející dav, ji byl však jedinou ozvěnou.

 Zoufale se rozhlédla kolem. Neodpustí ji? Odevzdaně opřela hlavu o kůl. 

„Darene! Pomoz mi!" zakřičela ještě, „odpusť, mou zradu. Mé zmatené srdce, bije však jen pro tebe!" Poslední slova, již jen zašeptala. 

Plameny, se pomalu dostali až k ní. Náhle se oheň na hranici rozhořel ještě více. Plameny se rozhořeli plnou silou, a v jejím středu, se objevil satan. V celé své kráse. 

Stál na hranici a plameny olizovali jeho tělo. Pohledem si změřil vyděšený dav, který do jednoho, pomalu poklekl. 

V jeho prvotní podobě, v podobě pána pekel, byl opravdu děsivý. Jen Aaron, zůstal stát, když se ale na něj podíval s rozzuřeným výrazem ve tváři, i on, neochotně poklekl. 

„Je to naposledy," rozezněl se jeho burácející hlas, „co se něco takového stalo! Jedním pohledem, pohybem, pouhou myšlenkou," cedil skrz zuby rozzlobeně, „bych vás všechny, dokázal vymazat s povrchu zemského! Můžu vás všechny zašlápnout jako červa," vyplivl ta slova opovržlivě, „a jestli, se ještě jednou, někdo z vás, na tuto ženu jen špatně podívá, udělám to!"

 Máchl rukou a dřevěný pranýř, se změnil v mžiku na popel. Pak zabodl svůj planoucí zrak, do svého bratra. Ten se jen přikrčil, pod jeho pohledem. 

„My dva, bratře," zasyčel Daren, „jsme spolu neskončili! Příště, až se setkáme, již k tobě nebudu tak milosrdný!" 

Pak se otočil k Dianě a jedním trhnutím, uvolnil její pouta. Diana zůstala stát jako přimrazená. Nedokázala to pochopit, ale plameny, které olizovali jeho, i její tělo, vůbec necítila. Vypadalo to, jakoby ho poslouchaly. 

„Darene já..." polkla a sklopila zrak. Tak moc, se styděla. Před ním, i před sebou.

 Byl sice hrozivý, ale byla si jistá, že by jí nikdy neublížil. Naopak. Cítila najednou tak velkou úlevu, že je tu, až se znovu rozplakala. 

Několik dlouhých vteřin, se jí díval do tváře, a pak s povzdechem natáhl ruku. 

„Neplač," zašeptal, „již ti nic nehrozí. Nedovolím to." Přejel prstem po její líci. Pak se sklonil a uchopil ji do své náruče. 

Diana ho automaticky objala okolo krku a schoulila se na jeho hrudi. Plameny vysoko olizovali jejich těla, ale nic necítila. Vnímala jen jeho. 

A najednou, se jí nezdál tak nebezpečný a děsivý. Srdce se jí rozbušilo jako o závod, ale tentokrát to nebylo strachy. Nebylo to hrůzou, ale cítila zcela něco jiného.

 Něco, co nedokázala definovat, a co roztančilo snad veškeré vnitřnosti v jejím těle.