Dlouhé týdny, se Diana schovávala v lesích Carharu. Něco, jakoby ji nedovolovalo odejít pryč. Jakoby ji něco drželo co nejblíže jemu. Ale když nakonec přeci jen, překročila pomezní kámen království a vstoupila na území Almiony, netrvalo dlouho a královi stráže ji chytili.

„Proč jsi mě neposlechla?" řekla stará Elfrída, a podívala se do umdlených, dívčiných očí. Již druhý den, byla spoutaná v pranýři na nádvoří hradu, krále Aarona.

 „Říkala jsem ti, že jen na území Carharu, jsi v bezpečí, děvče," povzdechla si, „celý život se schováváš. Celý život utíkáš sama před sebou."

 „Elfrído!" vykřikla Diana a do očí jí vstoupily slzy. 

Klečela pevně uzamknuta v dřevěném pranýři, a nemohla se ani hnout. Její oči zabloudily k hranici, která zde vyrostla během několika hodin. Okolo pobíhalo neustále plno králových stáží, ale Elfrídy, si nikdo ani nevšiml.

 „Pomoz mi, prosím. Nechci zhynout na popravišti," polkla slzu, „nic jsem neprovedla, Elfrído. Vůbec nevím, proč to král Aaron dělá."

 „Tak ty nevíš?" ozval se hlas za jejími zády. Nemohla se ani hnout, neb hlava i ruce, byly pevně spoutány, ale poznala, že je to on, Aaron. 

Přistoupil až před ní, pokynul hlavou směrem k Elfrídě, a změřil si Dianu pohledem.

 „Ne, pane! Mýlíte se, nic jsem neprovedla!" zašeptala Diana. 

Jeho obličej, jí připadal tak krutý. Byl jistě hodně podobný Darenovi, ale jeho krásy, nedosahoval ani zdaleka. 

Ani Darenovou silou a mocí neoplýval, ale moc dobře věděl, kdo je ona. Její znamení, které skrývala na svém těle, mu to prozradilo. Vycítil ho. Jen co vstoupila na jeho území, věděl, že je tu.

 To znamení, ho k ní přitahovalo. Avšak jinak, než jeho bratra. Coby králův bratr, a démon nižšího řádu, přeci jen oplýval nadpřirozenou silou, která mu to prozradila. 

„Nepotřebuji důkaz, o tvé vině," procedil skrz zuby, „mě stačí, kdo jsi!" pokynul rukou, směrem ke svým strážím, „a v mé moci, je tě zabít, a zabránit tak svému bratrovi v onom proroctví!"

 Stráže odpoutali vyděšenou Dianu a kopím píchli do jejích zad. Zavrávorala a spadla na zem. Další píchnutí kopím, jí zabolelo v zádech.

 „A..., ale pane..., mýlíte se!" vykřikla Diana a znovu klesla k zemi. 

Byla vyčerpaná. Hladová a unavená. Sotva stála na nohou. A stráže ji před sebou pomalu hnali k oné, děsivé hranici. 

„Je to čarodějka! Upalte ji!" ozývalo se ze všech stran, a nádvoří se pomalu zaplnilo lidmi, do posledního místečka. 

Stráže ji vyvlekli až na samý vrchol hranice a pevně ji přivázali k dřevěnému kůlu.

 „Elfrído!" vykřikla vyděšeně Diana, a z očí se jí spustily slzy, „pomoz mi!"

 „To nemohu, děvče," řekla smutně chůva, „pomoci, si můžeš jedině ty sama."

 Diana se vyděšeně dívala dolů, jak stráže zapalují koudel, pod její hranicí. 

„A..., ale jak?! Jak si mám pomoci?" 

„Zavolej ho, děvče!" vykřikla ještě Elfrída, a hranice vzplála, „zavolej pána pekel. Zavolej satana! Jen on, ti může pomoci. Zavolej ho k sobě! Pozvi ho do svého srdce!"