Dlouhou dobu, se dva páry očí, vpíjeli do sebe. Ale jen Rebeka věděla, jak moc její bratr trpěl, když se Diana otočila, a rozeběhla se ke dveřím. 

To co udělal, to, že ji nechal jít, byl projev opravdové lásky. To on, opravdu miloval. On, který byl emocí prost, a přesto jeho srdce ovládala láska.

 I když si to nechtěl přiznat, v hloubi srdce věděl, že je to tak. Z jeho strany to nebylo pouto, které ho k Dianě táhlo, ale opravdový cit. 

A celou dobu byl přesvědčen, že z Dianiny strany, ji ovládá pouze pouto, které ho k němu přitahuje. A jejím odchodem, se v tom jen utvrdil.

Rebeka viděla bolest v očích satanových, i když se to snažil skrýt. A snažil se o to, i několik následujících dnů a týdnů. 

Když se Diana otočila k odchodu, a rozeběhla se ke dveřím, nechal ji jít. A když se po té, vydala jeho královstvím, aby opustila jeho zemi, jen dal na vědomí všem svým poddaným, že ji nesmí zkřivit jediný vlásek.

 Nechal ji opustit jeho zemi, a i když vstoupila do království Almiona, stále ji měl v patrnosti. Celou dobu, vlastně sledoval každý její krok. 

Byli to již dlouhé dva měsíce, co Diana odešla, ale satanova láska, k oné dívce nepolevila. Trápil se. Byl nevrlý a mrzutý. Podrážděný, a jeho poddaní, se pomalu báli vkročit do jeho hradu.

 „Musíš něco udělat. Takhle to dál nejde, Darene." Řekla Rebeka a vzhlédla ke svému bratrovi.

 Seděl na trůně a zamyšleně se díval před sebe. Snad ji ani nevnímal. Věděla, že neustále sleduje Dianiny kroky. Věděl o všem, co pociťuje, a byl to strach, který ji donutil odejít. Strach z jeho prvotní podoby. 

„Nemám na vybranou." Odvětil náhle, a Rebeka se na něj překvapeně podívala. Však to bylo poprvé, co od té doby, se nějak projevil. 

„Z její strany, se jedná jen o pouto, Rebeko. Nemiluje mě. A můj oheň, by ji spálil na popel." Řekl to s takovou bolestí v hlase, až Rebece vstoupily do očí slzy. 

„Je to ale ona. Dej jí čas. Máš ho přeci tolik, Darene," zašeptala, „nevzdávej to s ní. Vím, že v hloubi srdce, tě miluje. Věřím jí. Je to ta, se kterou se dokážeš spojit." Přimhouřila oči, protože čekala ďáblův hněv, on se na ní ale jen podíval, a povzdechl si.

 „Čas, je ale jediné, co mi chybí," vydechl, „jestli ďáblovo písmo nelhalo, a mé srdce se rozbuší dříve, než se s ní spojím, navždy ztratím svou lidskou podobu." Rebeka zalapala po dechu. Tato část písma, ji byla skrytá. Znal ji jen on.

 „A ty přesto..., jsi ji nechal jít?!" podívala se na něj vyděšeně. 

A pak ji to došlo. On si konečně uvědomil, že ji opravdu miluje. Že to není pouto, co ho k ní táhne, ale láska.

 Obětoval se. Obětoval všechno, jen proto, aby jí neublížil.