„Můj pane." Zašeptala Diana, když poklekla před svým králem.

 Rebeka ji připravila na nejhorší, ona ale strach neměla. Naopak, byla ráda, že konečně může spočinout v jeho přítomnosti. Však se jí vyhýbal tak pečlivě, a jí bolelo srdce, čím dál tím více.

 „Nechal jsem si tě zavolat, Diano, z jednoho prostého důvodu," vydechl, když si ji změřil pohledem, „je čas, abys spatřila svého krále, v celé jeho kráse. Abys konečně viděla, mou pravou podobu." 

Srdce mu několikrát zabušilo v hrudi. Její krása, ho celého pohltila. Její vůně mámila jeho smysly tak, až přestával uvažovat. 

Vztekle zavrčel a pomalu se postavil. Jeho oči zabloudily k jejímu výstřihu, ve kterém se dmula její ňadra. Nahlas polkl pod tím pohledem. Tak moc po ní toužil. Tolik, že celé jeho tělo, bylo již několik dní, jako v jednom ohni. 

„Máš strach?" zašeptal ale, a podíval se jí do tváře.

 „Nemám, pane." Zatřásla hlavou k odporu, ale její srdce se rozbušilo jak o závod. 

„Dobrá tedy!" řekl hromovým hlasem a zhluboka se nadechl, „zři svého krále! Zři muže, po kterém touží tvé srdce, i tvá mysl. Možná po té, konečně pochopíš, jak moc ses mýlila!"

 Rozpažil ruce a zvrátil hlavu. Zhluboka zařval, a Dianě se nabídl pohled, ve kterém jí tuhla krev v žilách. 

Celý se roztřásl a jeho tělo vzplálo. S výkřikem si zakryla ústa a zavřela oči. Několik dlouhých a nekonečných sekund, je držela pevně semknuté, a pak opatrně vzhlédla.

 Nad ní stál sám pán podsvětí. Satan. Ďábel, a byl tak strašlivý, že vyděšeně krok poodstoupila.

 Byl do půl těla nahý. Jeho oči plály rudou barvou, a na hlavě měl dva velké, zahnuté rohy. Jeho trup, ruce i obličej, byl poset snad tisíci dlouhými, krvavými prstenci. Pravou rukou se opíral o trojzubé, plápolající vidle, a celé jeho tělo, bylo zahaleno do rudého ohně. 

Vypadal děsivě. Hrozivě a majestátně. Každý, kdo ho kdy spatřil, si musel být jist, s kým má tu čest.

 Diana zalapala po dechu, ale snažila se na sobě nedat znát svůj strach. On to ale poznal. Její srdce, se rozbušilo strachy. 

„Konečně vidíš toho, který je ti souzený!" zahřímal jeho hluboký hlas, „toho, po kterém prahlo tvoje srdce, které nyní bije strachem. Tvé oči, se na mě dívají s obavami a hrůzou. A tvá mysl, si konečně uvědomila nesmyslnost toho proroctví." Na moment se odmlčel a udělal pár kroků, aby sestoupil ze svého trůnu. 

Dianě, jakoby hrůzou přirostli nohy k zemi. Nedokázala se ani hnout. Rozšířenýma očima se dívala, jak se zastavil dva kroky od ní.

 „Přede mnou nelze nic zatajit, Diano," řekl již o poznání tišeji, „vidím. Slyším, a cítím vše. A nyní cítím tvůj strach. Bojíš se mě. Jsem ti odporný. Můj zjev, ti nahání husí kůži. A můj oheň strach. Najednou se ti nezdá představa, že by ses mi oddala, tak vzrušující." Vydechl a zamračil se.

 I přesto, že byl ve své prvotní podobě, po ní toužil. A to tak moc, až ho to vyděsilo. Měl chuť ji popadnout, odnést ji do svých komnat a zprznit její tělo. Milovat se s ní. Dotýkat se jí a líbat. Vztekle zavrčel a hodil na Dianu rozzuřený pohled. 

„Běž!" vykřikl, „utíkej! Zmiz! A to dřív, než si to rozmyslím!"