„Přiveď Dianu." řekl náhle Daren. 

Uplynulo několik dalších dnů a situace mezi ním a Dianou, se nezměnila. Spíše naopak. Byli k sobě přitahování tak mocně, že si s tím ani jeden nevěděl rady.

 Diana nedokázala myslet na nic jiného, jak na něj a neustále vyhledávala jeho přítomnost. Zatímco Daren, se jí stále více stranil. 

Byl přesvědčen, že jako vládce samotného pekla, si nemůže dovolit milovat, nebo něco cítit. Jenže ani jeho moc a síla, nestačila na tu sudbu.

Den za dnem, stále více propadal tomu poutu. Jeho mysl byla zcela zabrána jí, a jeho tělo, se v její přítomnosti samo probudilo. 

Rebeka vzhlédla vzhůru k jeho trůnu. Bylo ji jasné, co chce udělat. Chtěl se jí ukázat ve své pravé podobě. 

Napadla ho totiž spásná myšlenka, že ji tak přesvědčí, že jeho milovat nedokáže. Však jeho pravá, královská podoba samotného vládce pekel, byla strašlivá. 

„Jsi si jistý?" zašeptala Rebeka, „našla by se jistě příhodnější situace, ve které se jí můžeš zjevit. Bojím se..., že takto..." zamračila se na svého bratra. Byla přesvědčena, že ji měl na to připravit.

 „Jsem si jistý! U satana!" zahromoval Daren. 

Věděl, kam Rebeka svými slovy míří, ale nechtěl on právě to? Odradit ji od sebe? Pokusit se zvrátit sudbu, která se mu vůbec nelíbila? Vystrašit ji svým zjevem tak, aby došla k rozhodnutí, že není ten, kterého by mohla milovat? 

„Nesmí mě milovat," zašeptal po několika dlouhých vteřinách, „ona je tak křehká a zranitelná, a já..." zprudka si oddechl, „já jsem samotné zlo. Nejsem hoden lásky lidské dívky." Řekl to tiše a zamyšleně, ale Rebeka ho dobře slyšela. A v jeho hlase poznala i smutek a bolest. 

To se mu vůbec nepodobalo. On přeci nevyjadřoval své emoce. A přesto, od té chvíle, kdy se zamiloval, jich byl plný. 

Nechtěl si to přiznat, samozřejmě. Bránil se tomu zuby nehty. Nechtěl přijmout pouto, ani fakt, že poprvé v životě miluje.

 A to co chtěl udělat, bylo jen zoufalé volání o pomoc. Chtěl ji dostat ze svého srdce, za každou cenu. Ze svého života, a přitom by stačilo tak málo. Mohl se jí zbavit jediným máchnutím ruky, to ale udělat nedokázal. A ani nechtěl.

 „Dobře," vydechla Rebeka rezignovaně, „přivedu ji. Ale nevěřím, že se stane to, v co ty doufáš. Že tě odvrhne, a ty zapomeneš, Darene. Takhle láska nefunguje."

 Dívala se do bratrovy rozzuřené tváře, ale stejně věděla, že v hloubi srdce je zoufalý. Setkal se totiž s něčím, co nikdy nepocítil.

 Bylo to něco, co nemohl zneškodnit. Zabít, ani uchopit. Nemohl to spoutat, ani odsoudit. Láska, byla emoce, silný cit, náklonnost a touha, kterou neznal. 

Dlouhá staletí jeho srdce mlčelo. A jeho emoce též. A nyní, ho láska přepadla nepřipraveného, a to bylo něco, s čím nepočítal.