Rebeka se dívala na svého bratra, sedícího na svém vysokém trůnu. Připadal ji den za dnem nevrlejší, a jeho nálady se měnily, i v závislosti na Dianině přítomnosti.  

Jeho pouto k ní, ho evidentně celého pohltilo, ale za žádnou cenu si to nechtěl přiznat. Stranil se jí, a čím dál častěji vyjížděl do lesů.

 Královské audience se jeho poddaní vyhýbali, jak čert kříži. Byl tvrdý a neústupný. Ještě více, jak kdy pře tím. Nebylo snad již jeho poddaného, který když byl nucen s ním přijít do kontaktu, aby mu neukázal svou nesmlouvavost. Neodpustil již ani malý prohřešek, a poddaní se ho báli, čím dál tím více.

 „Takhle to už dál nejde," zamračila se Rebeka a podívala se vzhůru na svého bratra, „musíš to pouto přijmout." 

Seděl na svém trůnu, s hlavou opřenou do opěradla a vzhlížel dolů. Jen po ní hodil rozzuřený pohled, ale neřekl nic.

 „Ty víš, že to pouto existuje. Víš, co k tobě Diana cítí. Víš, že je ti souzena, tak se tomu nebraň."

 Jeho černé oči zaplanuly jako dva uhlíky. Vztekle zavrčel, a pevně sevřel opěradlo trůnu tak, až jeho dřevo zapraskalo. 

„Nevěřím na pouto!" zahromoval do ticha sálu, „jsem ďábel! Nemůžu milovat lidskou dívku!" Jeho rozčilený hlas se nesl sálem, jako hromobití.

 „Tentokrát se pleteš, můj pane." Ozvalo se ode dveří. Dovnitř vstoupila stará Elfrída. Pomalým krokem došla až k trůnu, a poklekla. 

Rozzlobený, zuřivý a téměř nepříčetný výraz jejího krále, ji ale nemohl rozhodit. Ona z něj strach neměla. Byla jediná, kdo si mohl dovolit to, co nikdo jiný. Jako jeho stará chůva, ho znala ze všech nejlépe. A moc dobře věděla, že proti ní, by svou moc nikdy nepoužil.

 „Prosím za odpuštění, můj pane, ale nemáte pravdu," pokračovala, s hlavou skloněnou k zemi, „ta dívka, je jediná, kterou kdy dokážete milovat." 

„Jak se opovažuješ!" zavrčel a pokynul jí, aby vstala, „jsi sice moje chůva, ale můj hněv, se docela dobře může obrátit i proti tobě!" 

Elfrída se ale jen podívala do jeho tváře. Její oči se setkali s jeho, a Daren si jen mrzutě odfrkl. Znala ho moc dobře na to, aby věděla, že z něj mluví jeho zlost, ale nikdy by ji nezkřivil jediný vlásek.

„Sudba se vyplnila, můj pane. Ďáblovo písmo nelže. Ona je ta, která se s vámi dokáže spojit. Vím to já, víte to vy, a ví to i váš bratr Aaron. Nese na sobě ďáblovo znamení. Znamení, které vycítí každý zplozenec pekla. I on, ho cítil, a proto ji chtěl nechat stít. Aby se sudba nenaplnila."

 Daren se zhluboka nadechl. Na moment to vypadalo, že jeho zlost vzkypí, jak tekuté olovo. Nakonec ale jen opřel hlavu a povzdechl si. 

„Nemůžu milovat, Elfrído," vydechl, „jsem satan. Mé emoce, jsou pevně skryté. Nemiluji. Necítím!"

 „A přesto, je to tak," odvětila klidně jeho chůva, „miluješ. Jinak by již dávno zhynula v ohni pekelném."

 Daren vztekle praštil pěstí do opěradla, a naklonil se dopředu. Semkl rty, a ve tváři mu zacukalo.

 „Vaše pouto, vás k sobě táhne tak, že si nedokážete odolat." pokračovala chůva, jakoby nic. Všichni ostatní, až na Rebeku, se již dávno klidili z dosahu jeho hněvu.

 „Cožpak může milovat, samotného vládce podsvětí? Cožpak může lidská dívka, se spojit s vládcem pekel?" zahromoval Daren, „až spatří mou pravou tvář, s hrůzou uteče." 

„Vidíš, můj pane," usmála se Elfrída, „cožpak bys někdy pochyboval? Přemýšlel nad tím, zda jí neublížíš? Nad tím, zda tvá pravá podoba, někoho nevyděsí?" na moment se odmlčela, a vzápětí si sama odpověděla, „nikdy! Miluješ, můj pane. I přesto, že tvé emoce jsou pevně skryté. Osud nelze přechytračit, pane. Osud lze jen přijmout."

 „Osud!" vyplivl to slovo Daren, jakoby ho pálilo na jazyku, „je-li mým osudem, pak uvidíme, jak se na mě bude dívat, až mě zří v mé pravé, královské podobě."