„Neměla by ses sama procházet v zahradě." Ozval se hlas ze tmy.

 Diana sebou trhla. Ihned po večeři vyběhla na zahradu, aby se trochu nadýchala vzduchu.

 Panující napětí u stolu, bylo pro ni zdrcující. Cítila jeho pronikavý pohled, ale jinak si ji ani nevšiml. Jakoby byla vzduch. 

Ale jí, jejich pouto tížilo tolik, že si s tím nevěděla rady. Byla jím naprosto okouzlena. Ani červík pochybností, hlodající neustále v její hlavě, neměl šanci na úspěch. Naopak. Nahromaděné napětí, které se vytvářelo kolem nich, ji drtilo čím dál více. Nevěděla si s tím rady. 

Nevěřila na pouto, ale s ubývajícími dny, o něm začala přemýšlet. Však ji tolik drtila jeho netečnost. Místo toho, aby byla ráda, že si ji nevšímá, a že ji nechává ve svém domě, se trápila.

 Mohl se jí přeci lehce zbavit. Mohl ji usmrtit jediným máchnutím ruky. Nechat ji pranýřovat. Ale on ji trpěl na svém hradě, a dokonce i splnil jakékoliv její přání, které vyslovila. 

Jen málokdy, s ní mluvil. Většinou tlumočila Rebeka svému bratrovi, co ji leží na srdci, ale vždy, to splnil. 

Prohodila-li, že ještě nikdy neseděla na koni, a že by ráda, se projela, hned na druhý den, jí Rebeka ukázala nádherného bělouše, kterého jí daroval. 

Ale byla to Rebeka, kdo ji učil jezdit, ne on. A zatoužila-li, se vykoupat, v jejím pokoji, se objevila obrovská vyřezávaná káď, a služebnictvo na jeho pokyn, jí kdykoliv připravilo uvolňující koupel.

 Když jen tak u večeře si povzdechla, že si umazala své jediné šaty, hned na druhý den, byl její pokoj plný truhel všeho oděvu, který mohla potřebovat. 

„Tohle je Carhar. Království temnot. Peklo. Není tu bezpečno, pro lidskou dívku, jako jsi ty." 

Diana sebou trhla. I v té tmě, viděla jeho pronikavé oči. 

„Nebojím se," vydechla, „vím, že mi nic nehrozí. Jsi tu ty!"

 Daren povytáhl obočí. Její kuráž, se mu líbila, a zároveň ho dráždila. 

„Ochránil bys mě," pokračovala, ale její dech, se jí začínal zrychlovat, „vím, že vidíš a slyšíš všechno, co chceš. Nepřipustil bys, aby se mi něco stalo." Zašeptala statečně, ale srdce měla až v krku. 

Vůbec nevěděla, kde se v ní vzalo tolik kuráže. Možná to bylo tím, že její stesk, samota a touha po jeho přítomnosti, ji dodala odvahu. A možná i vztek a zlost, kterou cítila z toho, že si ji nevšímá.

 „Ano, jsem možná v pekle, ale necítím se tak. Peklo bylo tam," pohodila rukou do neznáma, „a jestli je tedy tohle peklo, pak sem asi patřím."

 Nahlas polkla, když se pomalu hnul směrem k ní. Sebrala veškerou odvahu, co měla, a snažila se zůstat na místě. I když měla najednou chuť prchnout. Zahrabat se pod zem. Pokleknout před ním. 

„Tak ty nemáš strach, ze samotného vládce pekel?" řekl nevěřícně, ale bylo to spíše konstatování, než otázka. Samozřejmě, cítil všechno, co se v ní odehrává. A to zjištění, mu znovu rozbušilo srdce. Však z ní cítil touhu a náklonnost.

 „Nebojíš se toho, co bych byl schopen ti udělat? Toho, co představuji? Co jsem?" 

„Ne, pane." Špitla, sotva slyšitelně a sklopila hlavu. Stál teď tak blízko ní, že cítila jeho horký dech.

 „To bys ale měla, Diano," řekl a jemně se dotkl její brady, aby ji donutil se mu podívat do tváře, „měla by ses mě bát. Jsem ďábel. Mí poddaní, jsou démoni, vlkodlaci a upíři. Mrtvé duše. Mé království je smrt, strach a beznaděj. Má duše je černá jako noc. A mé srdce prázdné," na moment se odmlčel, „ještě jsi neviděla moji pravou tvář. Tvář ďábla, kterým jsem, a vždycky budu!"

 Diana jen zmámeně zatřásla hlavou k odporu. Na více, se nezmohla. Dívala se do jeho černých očí, a její nohy, ji pomalu začínaly vypovídat službu. Cítila se najednou tak slabá. 

„Možná jste ďábel, pane," vykoktala nakonec, nespustiv z něj oči, „ale nevěřím, že je vaše srdce prázdné."