Nejméně dvě hodiny, seděla již Diana u okna a zamyšleně se dívala ven. 

Vůbec nevnímala ruch v místnosti. Brunhildu poletující kolem, a připravující stůl na večeři, ani ostatní služebnictvo.

 Sledovala dění na nádvoří, a hlavou se jí honily myšlenky, které prostě nedokázala vypudit ze své mysli. 

Již to bylo více jak týden, co setrvávala na hradě pána pekel. A celou tu dobu, ho nedokázala vyhnat z hlavy. 

Pocity, které cítila v jeho přítomnosti, se každým dnem stále více, a více prohlubovali. Myslela na něj ve dne. V noci. Pořád. 

Kdykoliv ho spatřila, všechny její vnitřnosti, se jakoby sevřeli. V jejím podbřišku, to zašimralo, a v jejím lůně to zacukalo. Nikdy nic takového nepocítila. On byl první, a jediný muž, který v ní něco takového vyvolal. 

A i když sama sebe přesvědčovala, že přeci nemůže cítit nic, k někomu takovému, jako je on, nebylo to nic platné. Byl to přeci sám satan. Pán podsvětí, ale ani to, ji nedokázalo přesvědčit.

 Zavřela oči, a vzpomněla si na jeho hluboké, a černé oči. Na jeho krásnou tvář, jako vytesanou z mramoru. Na jeho dokonalé tělo. A ještě stále cítila na svých rtech horkost jeho rtů.

 Byl možná sám ďábel, ale byl k ní zdvořilí. Milí. A v hloubi srdce cítila, že by jí nikdy neublížil. Nevěděla proč, ale byla o tom přesvědčena. 

Však se ji snažil jakkoliv, její pobyt zde zpříjemnit. Rebeka ji na jeho přání, dělala průvodce po jeho hradě a podhradí. A kdykoliv vyslovila nějaké přání, splnil ho. 

Vyhýbal se jí sice, ale i přes svou nevinnost věřila, že k ní něco cítí. Vytušila to z jeho pronikavých pohledů, pod kterými se jí vždy, prolomila kolena. 

Trhla sebou, když se na nádvoří vynořilo několik jezdců. Královi stráže, a po té, na nádvoří vjel on.

 Srdce se jí rozbušilo jako na poplach. Nedokázala od něj odtrhnout svůj zrak. Zdál se jí dokonalý. Již na první pohled, z něj čišela jeho majestátnost. Jistota, moc a síla. 

Seskočil z koně a udělal několik kroků. Pak se zastavil, a vzhlédl vzhůru. Jejich pohledy se setkali, a Diana zalapala po dechu.

 I na tu dálku cítila, jak ji jeho oči propalují. Měla by se jistě schovat, aby nevěděl, že se na něj dívá. Že čeká, až ho spatří, ale prostě to nedokázala. 

Zůstala sedět, jako přikovaná. Možná by se měla stydět za své chování, nedůstojné dívky, ale její mysl, byla zcela zabrána jím.

 Několik dlouhých, a nekonečných vteřin, Daren stál, a díval se vzhůru. Slyšel její srdce, i její zrychlený dech. Díval se do jejích očí, a viděl v nich touhu. Obdiv a oddanost. Stejnou, jakou v nich vídával několik posledních dní. Den za dnem, se na něj dívala s větší vášní a obdivem.

 Přimhouřil oči do úzké škvírky, a pevně semkl rty. Neměla by se na něj tak dívat. Však kdo byl on. Satan. A ona, lidská dívka. 

Tak křehká a zranitelná, že měl strach, že kdyby se jí dotkl, rozpustila by se v jeho náručí.

 A že se jí dotknout chtěl. A moc. Jeho touha, sílila každým dnem.