„Nalej vína." Řekl Daren, směrem k Brunhildě, když si sedl za stůl, naproti Dianě. 

Zhluboka se napil. Měl pocit, že to náhle dosti potřebuje. Její přítomnost, ho nepřestala vyvádět z rovnováhy. 

Byl z toho zmatený, nervózní a dosti znechucený. Nikdy nevěřil na pouto. Na spojení dvou duší, které k sobě patří. 

Nevěřil tomu, že někde žije žena, které nedokáže odolat. Že může být něco tak mocného, co by i jeho, pána pekel, donutilo něco cítit. 

A přesto. Od té chvíle, co ji spatřil, nedokázal ji vymazat z hlavy. Její vůně, jakoby se zarylo do jeho DNA a stačil pouhý záchvěv jejího pachu, a nedokázal racionálně uvažovat. 

Jeho srdce se již několikrát rozbušilo v jeho hrudi, poprvé za jeho předlouhý život. 

Ale co bylo nejhorší, jeho tělo, jakoby najednou nebylo jeho. Jakoby samo regulovalo jeho stav, nezávisle na jeho přání. Nechtěl ji přeci. Nechtěl žádnou ženu. Stačili mu jeho konkubíny, pro potěchu jeho těla. 

A najednou tu byla ona, a jeho penis, si najednou dělal, co chce. A dokonce i jeho srdce, a jeho tep. 

Zlostně zavrčel a znovu si zhluboka přihnul. Přistihl se totiž při tom, jak se zájmem pozoruje její chuť k jídlu. Byl přesvědčen, že několik dní nejedla. Hltala pečené maso, jakoby ho jedla poprvé v životě.

A pokaždé, když jeho zrak sklouzl do jejího výstřihu, rozbušila se mu žíla na čele. Nedokázal od té nádhery odtrhnout zrak.

 Však její nahota, byla i pro něj, tak vzrušující. Vzhledem k absenci svých emocí, neměl nic pociťovat. Za dlouhá staletí, viděl tisíce a tisíce nahých žen, ale nikdy, ho to ani maličko nerozrušilo. Nikdy. 

A pak si to do jeho království nakráčí lidská dívka, která není pod nánosy bahna ani vidět, a jeho penis, ho přestane poslouchat. 

Vztekle popadl korbel vína, a zhluboka si přihnul. S naléváním do poháru, se vůbec neobtěžoval.

 Co bylo ale nesporné, bylo, že Rebeka měla pravdu. Ďáblovo písmo nelhalo. Jeho políbení, by ji spálilo na popel.

 Kdyby to nebyla ta, která je mu souzena, o které je psáno, již by byla mrtvá. Ďáblův polibek, nepřežije nikdo. Jen ona. Ta, která byla zrozena pro něj. Ta, která mu měla porodit syna, který se měl stát vládcem Almiony. A on, by konečně mohl ztrestat svého nevděčného bratra Aarona.

 „Proč tě chtěl král, Aaron, nechat stít?" řekl najednou a Diana k němu rozpačitě vzhlédla. 

Teprve nyní, si uvědomila, že ji upřeně pozoruje. Zastyděla se, když ji došlo, jak se hladově pustila do jídla. Jeho talíř, byl stále ještě plný, a ona spořádala již tři. 

„Já..., nevím, pane," zašeptala a sklopila zrak, „nic jsem neprovedla. Věřte mi. Nejsem ničím vinna. Nejsem zlodějka, ani lehká děva..., já..." polkla, a způsobně si položila ruce do klína. Jeho černý pohled, byl tak spalující, až se jí rozklepala kolena. 

„Nejsi zlodějka?" zavrčel, a přimhouřil oči.

 „Ne pane, nejsem!" odvětila rychle, aniž by vzhlédla. 

„A co lehká děva? Neprodáváš své tělo? Neprodalas svou nevinnost, za kus žvance?" řekl dosti důrazně, i když věděl, že mluví pravdu.

 Nikdo, před ním nemohl zatajit, co si myslí, a cítí. A ona opravdu nelhala. Ale dělalo mu dobře, ji popíchnout. Snad i trn žárlivosti, ho dokonce píchl do srdce, když si představil, že by se nějakému muži oddala. 

„Ne, pane!" vykřikla, a podívala se mu do očí, se zoufalým výrazem ve tváři, „to bych nikdy neudělala. Já..., nikdy jsem ..., nikdy jsem..." Polkla, a zčervenala až ke kořínkům vlasů. 

Nikdy žádnému muži nebyla tak blízko, jako jemu. Nikdy ji žádný nelíbal, jen on. 

„Co jsi nikdy?" povytáhl obočí v otázce. Chtěl to od ní slyšet, i když věděl, co chce říci. 

„Nikdy jsem své tělo neprodala," vydechla sotva slyšitelně, „nikdy jsem nebyla s žádným mužem."

 „Jsi tedy panna? Mužem nedotčena?" řekl, ale ne tak klidně, jak by sám chtěl. Jeho vnitřnosti, se chvěli už jen při té představě. 

„Ano, pane," zašeptala. A jeho povytažené obočí, ji donutilo větu dokončit, „jsem panna, pane."