„Děvče, spala jsi tři dny.“ Ozvalo se od krbu, když se Diana probudila. Starší, bodrá žena, přívětivého vzhledu, v plátěné zástěře, zrovna přikládala do krbu.

Diana se zmateně podívala kolem. V první chvíli ji nedošlo, kde se vlastně nachází. 

„Jmenuji se Brunhilda,“ odpověděla žena, na Dianinu nevyřčenou otázku, jakoby ji četla myšlenky, „kuchařka a služebná, našeho pána.“

 Diana se posadila na posteli. Spala tři dny? Nevěřícně zatřásla hlavou. Byla pravda, že tak dobře se necítila už hodně dlouho. 

Byla čistá, vykoupaná, v teplé posteli a teplé místnosti. Vlastně se sama sobě divila, že spala tak klidně. V satanově domě. 

„Obleč se,“ přerušila její rozjímání Brunhilda, „pán si přeje, abys přišla na večeři,“ ukázala prstem na postel, „a v případě, že bys chtěla odporovat, mám ti vyřídit, že v opačném případě, si pro tebe dojde sám.“  Na posteli leželi připravené šaty a boty. 

Diana si s tlukoucím srdcem, oblékla připravený šat. S údivem se podívala do zrcadla na zdi. Něco tak krásného, ještě na sobě neměla. Upnutý živůtek se šněrováním, nebezpečně odhaloval její bujné poprsí. 

Srdce měla až v krku, když vstupovala do hodovní místnosti. I zde, planulo po stěnách a po zemi nespočet ohňů, včetně velkého krbu.

 Prostřený stůl, v prostředku pokoje, byl plný jídla. Polkla, při tom pohledu. Její žaludek, již se hlásil o slovo. Nejedla již tak dlouho.

 „Už jsem se bála, že prospíš soudný den.“ Usmála se Rebeka. 

Diana sebou trhla. Rebeka seděla na pohovce, vedle krbu, ale jeho, nikde neviděla.

 Najednou pocítila zvláštní chvění po těle. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach, a celé její nitro, jakoby se roztančilo. Neodvážila se ohlédnout, ale pochopila, že stojí za ní. 

Jeho oči, ji propalovali pohledem. Již když vstoupil do místnosti, ucítil její vůni. Cítil ji vlastně pořád, ale v její blízkosti, měl pocit, že se pro něj stává drogou. 

Celé tři dny co spala, poslouchal její dech. Její klidně tlukoucí srdce a vdechoval její vůni. I když se tomu tak bránil, nedokázal prostě odolat. 

Byl dokonce i v jejím pokoji, a pozoroval její spící tvář. Následně, měl na sebe, ale ještě věší vztek. Nechtěl ji přeci. Nechtěl cítit nic z toho, co se dělo.

 Zhluboka se nadechl. Poznal, že ví, že stojí za ním, Její srdce se rozbušilo jako na poplach. A když se pomalu otočila, a jejich pohledy se setkali, rozbušilo se i to jeho. 

Vztekle zavrčel. Vůbec se mu to nelíbilo. 

Pomalu ale zalapal po dechu, když si ji změřil pohledem. Její dmoucí se prsa v kulatém výstřihu, se pod nárazy jejího splašeného dechu, draly ven. 

Nahlas polkl. Její krása, ho úplně odzbrojila. Touha, která posedla jeho tělo, musela být snad i viditelná. A to se mu nelíbilo ještě více. 

„Můj, pane.“ Zašeptala Diana a poklekla před ním na kolena.

 Poklekla před vládcem Carharu, protože to byla její povinnost, ale také proto, že by ji její nohy, snad už neunesly.

 Cítila se tak slabá, pod jeho hlubokým, černým pohledem. A když její oči zabloudily k jeho rozhalenému výstřihu, zalapala po dechu. Nikdy neviděla krásnějšího muže. 

Jestli je on, sám vládce pekel, pak peklo, nemůže být až tak strašlivé, pomyslela si.