„Nechám ti přinést něco k jídlu," řekla Rebeka, když odvedla Dianu do jednoho z pokojů, „a něco na sebe." Dodala a změřila si ji pohledem. 

Vypadala vyděšeně, ale snažila se to na sobě nedat znát. Líbila se jí. A jejímu bratrovy, evidentně též. 

Nikdy na pouto nevěřil, ani na ďáblovo znamení, ale tentokrát musel přiznat, že je pravé. Již to, byl veliký pokrok. To, že ji políbil, a ona nezhynula v jeho náručí. 

A jistě se mu to k jeho nelibosti líbilo víc, než by chtěl. Všimla si jeho touhy. Ještě nikdy, ho takto neviděla. Nemohl se od jejích úst odtrhnout. Tentokrát bude muset přiznat, že ďáblovo písmo nelhalo.

 „Jsem Rebeka. Sestra Darena z Carharu. Ďáblova sestra," pokračovala klidně, tak, aby ji nevyděsila ještě více, „nemusíš mít strach. Nic ti nehrozí." 

Diana se na ní překvapeně podívala. Přitáhla si až pod bradu plášť, kterým ji Rebeka zakryla, a rozhlédla se kolem. 

Nacházela se v docela útulné místnosti, s velkou postelí a obrovským plápolajícím krbem, v rohu místnosti. 

„A..., ale proč?" zašeptala Diana.

 „Proč jsi tu? Na to bys měla znát odpověď ty sama. Vrátila ses do Carharu o své vůli. A to z jednoho jediného důvodu, Diano. Pouto, tě sem táhne," na moment se odmlčela, „od té chvíle, co jsi Darena spatřila, a on tebe, již nemáš cesty zpět."

 „To není možné. Tomu nevěřím," zatřásla hlavou k odporu, „on je přeci..., je..., je..."

 „Ďábel?" dokončila za ní Rebeka, „vládce podsvětí?," trpce se usmála, „snad! To ale nic nemění na věci, že ty jsi ta, která je mu souzena. Ta, která jediná, se s ním dokáže spojit, a porodit mu syna."

 Diana doširoka otevřela oči, a zalapala po dechu. Ta představa, ji přišla nemyslitelná. Samotný vládce pekel, a ona? Po zádech ji přejel mráz.

 „Bráníš se marně," pronesla Rebeka do ticha, „vaše pouto, ti nedovolí mu odolat. Moc dobře jsem si všimla, že se ti velice váš polibek líbil."

 Diana zčervenala až ke kořínkům vlasů. Něco takového, se jí ještě nestalo. Když ji políbil, úplně zapomněla, kdo je. Ten pocit, který při tom cítila, nedokázala přirovnat k ničemu, co zatím poznala. 

„Diano, radila bych ti, abys byla poslušná. Zatím jsi poznala Darena z Carharu. Poznala jsi ďáblovu lidskou tvář. Nepokoušej jeho trpělivost. Nechtěj poznat tvář satanovu. Jeho pravá podoba, je o mnoho děsivější."

 „A..., ale co po mě chce?" vydechla Diana, a do očí jí vstoupily slzy.

 Na tuto otázku, vlastně ani Rebeka neznala odpověď. Za normálních okolností, by každého nezvaného návštěvníka usmrtil. Bez ohledu na pohlaví a stav. Nikdo nesměl vstoupit do jeho země. Nikdo. Jen stará Elfrída.

 A napadlo ji, že jen ona, pomůže najít řešení, z této prekérní situace. Situace, ze které sám satan, byl zmatený.

 Však se připoutal k lidské dívce. Poznal, že jeho oheň, ji nespálí. Jeho náruč, je pro ni útočištěm, a jeho polibky vzrušením. A k tomu všemu, nosila jeho znamení. Znamení, kterým bylo předurčeno již ve starém ďáblově písmě jejich spojení. 

Byla mu souzena. Byla jeho osud. Byla ženou satanovou.