„Proklínám tě Darene z Carharu!" stačil ještě Aaron z Almiony vykřiknout, než se země pod jeho nohama otevřela, „jsi možná nejmocnější démon na světě, ale štěstí ti nikdy nedopřeji," slyšel satan pomalu se vzdalující bratrova slova, „žena, kterou jsem miloval, byla dcerou stejné ženy, jako žena, kterou miluješ ty! Nikdy nebudeš šťasten! Nikdy!" 

Satanovy oči zaplanuly hněvem. Stál na hranici, v obležení plamenů a díval se dolů, do temné, Aaronovi kobky. Poslal ho na druhý břeh. 

Byl sic jeho bratrem a byli doby, kdy rozdíl mezi nimi, nedokázal popřít jejich lásku. Protože, ač byl Aaron anděl s čistou duší a Daren ďábel s temnou duší satana, nic nedokázalo po dlouhá tisíciletí jejich bratrské pouto přetrhnout. Až jednou. Žena, do které se Aaron zamiloval a kterou zradil, ho proklela. A Aaronova duše už na věky, bloudila v temnotách.

 Satan zprudka vydechl, máchl vidlemi a temná díra, se za Aaronem zavřela. Nyní satan vzhlédl k lidu Almiony. Klečeli na zemi, s hlavou skloněnou a vzdávali hold novému vládci. I oni věděli, že ač byl sám ďábel, pod jeho vládou, budou v bezpečí. 

„Ode dneška, je Almiona i Carhar jediným královstvím, pod mou vládou," zahřměl jeho hlas, „do doby, než svého syna, učiním novým králem." 

Pak se otočil k vyděšené Dianě a svému synovy. Jediným pohybem ruky je zbavil pout a než se lid Almiony vzpamatoval, byli pryč.

 „Páni!" vykřikl Damián, když je v jediném okamžiku postavil na zem svého trůnního sálu, „jak jsi to udělal?" Udiveně se rozhlížel kolem. Pak přimhouřil oči, stejně jako to dělal jeho otec a podíval se na satana. Najednou se mu nezdál tak hrozivý. Naopak, vzhlížel k němu s bušícím srdcem, jako k jejich zachránci. 

„Naučíš mě to?" řekl Damián s nadějí v hlase. 

Ďábel se ale jen posadil do svého trůnu a chvíli si mlčky prohlížel dvojici pod sebou. Stále nedokázal pochopit, co se tady vlastně děje. 

Jedno bylo jisté. Damián byl jeho syn a ona žena, která ho porodila. Krásná žena, se kterou musel spočinout na loži, a k jeho nevrlosti, o tom neměl ani ponětí.

 Ale co k jeho rozmrzelosti bylo nejhorší, stále v její přítomnosti cítil něco, co ještě nikdy nezažil. Jakoby ho její vůně celého omamovala. Jakoby ho vlákala do svých tenat, a on se jí nedokázal zbavit.

 Křečovitě sevřel své vidle a jeho oheň se ještě více rozhořel. Jeho vztek, vystupoval na povrch. Bylo tu něco, co bylo i jemu, satanovy skryto, a to se mu nelíbilo. 

Aaronova slova, to jen dotvrzovala. Však ona má být žena, kterou miluje? Vztekle zavrčel, při té představě. Přeci ďábel nemiluje. Nikdy nemiloval a tak to také zůstane. 

„Až přijde čas, naučím tě," vydechl najednou, „nyní ovšem mám co dočinění, s tvojí matkou." Řekl to tak naštvaně a s takovou zlostí, až se Dianě rozbušilo srdce.

 Slyšel ho. Slyšel jeho divoký tlukot, ale cítil i její emoce. Zuřivě a nevybíravě se vloupal do její mysli. Potřeboval vědět, na co myslí a co cítí. Ale s jejím výsledkem nebyl spokojen. 

Pevně semkl čelisti a praštil vidlemi do podlahy. Všichni poddaní, až na Rebeku a Elfrídu zmizeli z jeho dosahu. 

Však pociťovala něco, co by v jeho přítomnosti neměla. Cítil směsici strachu a zoufalství, ale hlavně obdivu, víry a lásky.

 „Odveďte Damiána do jeho komnat." Otočil se na Rebeku s Elfrídou. Vůbec se mu nepokoušeli odporovat. Jeho nálada, byla na bodu mrazu, a to ani ony, neměli odvahu mu čelit. 

Když v sále osaměli, podíval se satan planoucíma očima na Dianu.

 „Tak! A teď se svlékni!" přikázal pevným a ostrým hlasem. Diana polkla a nevěřícně zatřásla hlavou k odporu.

 „Můj pane, já..." vydechla a padla na kolena, „nejsem vinna. Necítím žádné viny vůči vám. Netrestejte mne!" Do očí jí vstoupily slzy. Najednou nevěděla, co si o jeho chování má myslet.

 Satan však jen semkl čelisti a opřel hlavu do opěradla trůnu. Mlčel. Dlouho nic neříkal, jen ji sledoval svým rudým pohledem.

 Jedno bylo ale jisté. Došlo mu, že jestli ta žena opravdu porodila jeho syna, musí mít na těle jeho znamení. 

„Do naha!" procedil skrz zuby a čekal.