Carhar. Království, ve kterém upíři, vlkodlaci, démoni a všechny mrtvé duše, nevzbuzovali takového strachu, jako jeho vládce.

 Každý nezvaný příchozí, který se zde ocitl, brzy zjistil, že strach který měl při setkání s těmito bytostmi, nebyl nic proti tomu, setkal-li, se s ním. S vládcem Carharu. Satanem. Vládcem pekla.

 Carhar, podsvětí, kterému vládl, se celý třásl před jeho mocí. Nebylo myšlenky, ani slova, které by mu uniklo. 

Slyšel, cítil a viděl vše, co se dělo v jeho království. Dokázal na sebe vzít jakoukoliv podobu. Byl nesmrtelný a nebezpečně silný. Pouhou myšlenkou, dokázal zabít. Pouhým mávnutím ruky, sprovodit ze světa kohokoliv. 

Jeho emoce, byli pevně zamknuté v jeho mysli. Necítil. Nemiloval, a ani nenáviděl. Jeho nitro bylo ledové, ale jeho pouhý dotyk, dokázal spálit každého na popel. 

„Je tu. Cítím ji." Zavrčel a zamračil se. 

Seděl na svém vysokém trůnu, ve svém hradu a díval se dolů, na své poddané. 

Veliká kamenná místnost, jeho trůnního sálu, byla celá osvětlena loučemi na stěnách a hořícími ohni v kamenných nádobách, rozesetých kolem. 

Nezasvěcený divák, by v muži, který se opíral o vysoké křeslo svého trůnu, nehledal samotného vládce podsvětí. Muž, který planoucím pohledem sledoval okolí, byl vlastně vcelku hezký. 

Jeho černé vlasy, se mu neposlušně honily okolo obličeje, a z krásné tváře, se dívaly ty nejčernější oči na světě.

 Byl oblečen v černou, rozhalenou košili, odhalující jeho vypracovanou hruď, černé kalhoty a vysoké boty. Na krku se mu houpal zlatý řetěz se znakem satanovým.

 Jeho lidská podoba, byla mu nejmilejší. Ale i v té, naháněl svým poddaným hrůzu. 

„Jsi si jistý?" odvětila dívka, stojící pod jeho trůnem. Rebeka z Carharu. Satanova sestra. 

Nikdo nemohl ani na moment zaváhat, nad jejich neskutečnou podobou. Jeho rozzuřený pohled nad její otázkou, jí ale uzemnil. 

„A tak fajn," odvětila smířlivě, „vím, že ji cítíš, ale zajímalo by mě, proč jsi ji nechal jít." 

Černé Darenovi oči zapláli, jako dva uhlíky. Sám to vlastně nevěděl. Pocit, který cítil, když ji spatřil, ještě nikdy nezažil. 

Jeho srdce, se snad poprvé v životě rozbušilo. Cítil její vůni, i přes nánosy špíny jejího podivného ošacení. A spatřil její krásu, i přes zanedbaný zevnějšek. Cítil i vůni její krve. 

Byl tak zmatený, ze svého rozpoložení, že se nedokázal pohnout. Každý jiný, by již byl dávno mrtev. Ale něco, jakoby mu bránilo v tom, ji jakkoliv ublížit. 

„Co když je to ona?" pokračovala neúnavně Rebeka. Evidentně strach ze svého bratra neměla. Ona byla jediná, která si mohla dovolit mu odporovat. 

„Co když je to ta, o které je psáno v knize osudu? Jediná žena, jediná lidská dívka, která by se dokázala spojit se samotným ďáblem?" Povytáhla obočí v otázce, a Darenův pohled, ji utvrdil o správnosti jejího uvažování.

 I jeho mysl bloudila týmž směrem. I on, uvažoval stejně. V knize osudu, i v samotném ďáblově písmu, bylo psáno, že jednou přijde ta, která se dokáže satanovy vyrovnat. 

Dokáže obměkčit jeho srdce. A jako jediná, se s ním spojit. A jako jediná, dát pánu podsvětí potomka.

 „Nevěřím na pouto. Ani na osud!" zavrčel vztekle, „nevěřím na lásku. Já jsem ďábel! Jsem nesmrtelný. Jsem samotné zlo. Má duše je černá jako noc. Mé srdce nebije. A mé emoce, jsou pevně zamknuty v mé mysli. Jsem všechno, čeho by se měla bát! A vždycky budu!"