Zařehtání koně a dusot kopyt, který se stále přibližoval, donutil vystrašenou dívku rozeběhnout se lesem jako o závod. 

Již několik týdnů, se dívka skrývala v lesích onoho království, a jako pokaždé, když se někde konečně usadila, ji strach donutil utéct.

 Byla zvyklá se o sebe postarat sama coby sirotek, ale mnohdy nedokázala potlačit slzy nad svým krutým osudem. Kamkoliv přišla, brzy ji hnaly jako divou zvěř z jejich území. 

Putovala z jedné země do druhé, a již dávno zapomněla odkud vlastně pochází. Nevěděla, kdo byli její rodiče. Neznala ani svůj původ. Jenom své jméno. Diana Walshová. 

„Ztratili jsme ji," zaslechla za sebou, „to nás pán moc nepochválí." Odpověděl mu druhý hlas.

 Přikrčila se za stromem, a když jezdci projeli kolem, rozeběhla se na druhou stranu. 

Její bosé nohy potrhané od trní, už ani necítili bolest. Šat, který měla na sobě, již dávno ztratil svou barvu i tvar, a její dlouhé vlasy, se jí rozcuchané honily okolo obličeje. 

Najednou se zastavila. Pomalu přestala dýchat. Na hrudi ucítila podivný tlak, a srdce se jí rozbušilo jako o závod. 

Vzhlédla, a mezi stromy spatřila jezdce na koni. I on, ztuhl překvapením nad svým zvláštním rozpoložením. 

Jejich pohledy se na moment zaklínily do sebe. Na několik dlouhých a nekonečných sekund, než se Diana vzpamatovala.

 Rozeběhla se, jak nejrychleji mohla, k pomeznímu kameni. Ale ani tam, se neotočila. 

Nemohla tedy vědět, že muž na černém, bujném koni, se zastavil na kraji svého království, a díval se za ní. 

Vypadalo to, jako kdyby zkameněl. Nehnul se ani, když se vedle něho objevili jeho muži.

„Ztratili jsme ji, pane." Řekl jeden z nich, se strachem v hlase. A jejich strach byl oprávněný. Však jejich král, si nikdy nebral servítek. 

Daren z Carharu. Jeho černé, planoucí oči, se dívaly do dáli, a srdce mu stále v hrudi mocně bušilo.

 Bylo to poprvé v životě, kdy ucítil něco takového. Ještě nikdy se mu nestalo, aby se jeho srdce tak rozbušilo. Zamračil se, ale neřekl nic. 

Nevěřil na sudbu. Nevěřil na pouto, ani na lásku. Jeho emoce, byli pevně zamknuté v jeho podvědomí, a ještě nikdy nevystoupili na povrch. 

On necítil. Nemiloval. Jeho srdce bylo emocí prosto, a přesto se nyní probudilo k životu? Jen vztekle zavrčel, a přitáhl otěže svého koně.

 „Vrátí se," procedil skrz zuby, „vím to! A vy, mi ji přivedete!" Nevěděl proč, ale byl si najednou jist, že to není naposledy, co se s ní setkal.

 Byl král Carharu. Země, kam se obyčejný člověk, bál sotva vkročit. Země démonů a upírů. Vlkodlaků a temných běsů. Všech temných a děsivých bytostí. A on, byl jedním z nich.

Byl sám ďábel, v lidské podobě.