Ďábel ještě notnou chvíli držel dítě před sebou a nevěřícně se na něj díval. Ten malý tvor se mrskal v jeho ruce a malýma ručkama se snažil zas a znovu vyplivnout plamen ze své dlaně.

 Evidentně se mu to nedařilo. A nebylo divu, něco takového, dokáže jen on. Satan. Jen satan vládne ohni a neublíží mu. 

Zhluboka se nadechl. A ta jeho vůně. Nedalo se to popřít. Jeho krev, proudila v jeho žilách. Jeho oheň ho nespálí. A jistě tou silou, bude moci sám disponovat. Nemohl tomu uvěřit. A když se zaměřil na jeho dětskou tvář, která byla ovšem tak moc podobná jeho lidské podobě, vypustil přebytečný vzduch z plic. Ač to bylo jakkoliv nemožné, snad i vyloučené, o čemž byl přesvědčen, zdálo se, že to je jeho syn. 

„Damián." Vydechl nevěřícně, a postavil ho na zem. 

Damián se ihned postavil do bojové polohy. Přišlo mu to tak komické, že mu po tváří přelétl bezděčný úsměv.

 „Tak ty chceš se mnou bojovat? S ďáblem? Se samotným vládcem pekla?" Pronesl směrem k němu. Díval se ze své výšky na to stvoření a musel si přiznat, že ho jeho odvaha ohromila.

 „Ano!" vykřikl Damián statečně, „pustíš mojí maminku, nebo..." zamrskal svou malou ručkou proti němu, ale jeho oheň ho nechtěl poslouchat. 

Několik dlouhých vteřin ho satan nechal a sledoval jeho snažení.

 „Musíš použít svou mysl," zašeptal do ticha místnosti náhle. Nikdo se neodvážil při pohledu na ně, skoro ani pohnout, „tvá mysl, je zdrojem tvého ohně. Tvá dlaň, je pouhým šípem. Musíš se naučit svou mysl ovládat tak, jak si přeješ."

 Damián zvedl tázavě oči směrem k němu. Nepochopil jistě, co má na mysli.

 „Zapoj svůj vztek. Zlost a zlobu. Svou nenávist ke mně, a vzpomeň si na to, že tvá matka dlí v temné kobce." Řekl ďábel úplně klidně, a díval se, jak se jeho stejně černá očka zaleskla. 

Znovu vymrštil rukou proti němu a radostně zavýskl, když se mu to povedlo. 

„Damiáne!" ozvalo se náhle ode dveří a Diana se rozutíkala směrem k trůnu. Strach o syna, byl najednou mocnější, než cokoliv jiného. Poklekla před satanem a Damián vběhl do jejího náručí. 

„Takže..., takže jsem vyhrál?!" smál se šťastný Damián a po tváři mu tekli slzy, „vyhrál jsem, maminko?"

 Diana jen nechápavě povytáhla obočí. Měla strach. Tak velký, jako ještě nikdy v životě. Však ji bylo jasné, že ďábel svého syna pozná. Nezůstane mu skryto, co je zcela patrné.

 „Že jsem vyhrál?!" opakoval Damián neúnavně svou otázku a otočil se na satana. 

Ten jen stál, zcela zbaven slov. Notnou dobu si měřil pohledem pár choulící se před ním, a pak si povzdechl. Posadil se do svého trůnu a opřel hlavu do opěradla. 

Nedokázal pochopit, že zůstalo mu skryto, že ta žena nosila jeho dítě. Ale co bylo horší, nechápal, že sám si nebyl vědom toho, že by své semeno do jejího lůna vložil.

 Na moment zavřel oči, aby si urovnal myšlenky. Ani jí, jeho oheň nespálí. I ona, je proti němu imunní. 

„Tak vyhrál jsem?" vytrhl ho tenký hlásek z jeho myšlenek. Otevřel oči a semkl je do úzké škvírky. 

„Vyhrál jsi," zašeptal, „daruji tvé matce život. Ovšem pod jednou podmínkou!"