BRATRSTVÍ JE VÍC NEŽ TĚLO 

Bratři Hroassonovi stáli na ochozu hlavního sálu a dívali se, jak jejich muži zaplavují hrad. Řinčení zbraní se mísilo se smíchem, připravovala se oslava vítězství. Grimskull už nebyl domovem svých pánů..., stal se kořistí synů severu.

Vedle nich se tiše postavil Hroald. Starý válečník, zjizvený, ale stále pevný jako kámen. Chvíli mlčel, jeho oči sledovaly družinu, a pak promluvil hlasem, který nesl váhu zkušeností:
„Hrad není jen kořist, bratři. Je to závazek. Starý náčelník právě zemřel..., a s ním jeho krev. Co máte v plánu s jeho dcerami?"

Bratři se na něj podívali. V jejich pohledu bylo jasné, že touží po ženách stejně jako po vítězství. Hroald to viděl..., znal je příliš dobře. Znal jejich horké hlavy, znal jejich touhy. Ale věděl také, že právě teď musí připomenout, co znamená bratrství.

„Muži, a zvlášť bratři," pokračoval, „se nikdy nesmí přít kvůli ženě. Pokud si je chcete vzít, řekněte hned, kdo kterou. Ať je jasno, ať mezi vámi nevznikne svár."

„Mně se líbí ta zrzka," pronesl bez obalu Erik a zasmál se hlubokým hlasem. „Její vzdor mě láká. Chci ji zkrotit."
Leif chvíli mlčel, ale jeho oči se upíraly k Sigrid. „A já vezmu tu mladší," řekl nakonec klidně. „Je klidná..., a já chci klid."

Hroald jen přikývl a po tváři mu přelétl úsměv. V jeho mysli se rozvíjely vzpomínky.

Viděl Erika, jak už jako chlapec běžel do boje bez rozmyslu, se srdcem plným hněvu, a Leifa, který stál opodál, přemýšlel, plánoval, a pak udeřil přesně. Viděl je, jak se hádali, jak se rvali..., ne ze zloby, ale z vášně. Jejich boj byl vždy rituál, laškování, nikdy skutečný souboj. A vždy se nakonec zasmáli, protože věděli, že bez sebe by byli slabší.

Vychoval je oba..., byl jim otcem, když jejich vlastní padl. Učil je držet meč, učil je ctít bratrství. Věděl, že Erik je oheň, spalující a divoký, zatímco Leif je led, chladný a neústupný. V očích válečníků byli jako dvě strany jedné mince..., síla a rozvaha.

Jejich družina to věděla. Věděla, že právě jejich jednota je zárukou moci. A Hroald věděl, že právě proto jim může říct věci, které by si nikdo jiný nedovolil. Proto stál vedle nich..., jako jejich rádce, jejich zpovědník, jejich otec v krvi i v duchu.

Na ochozu se rozhostilo ticho. Jen dole zněl smích a řinčení rohů naplněných medovinou. Erik se opřel o zábradlí, a jeho oči se zaleskly v ohni pochodní.
„Po boji je v krvi oheň," řekl hrubě. „Když meč zpívá a krev teče, tělo chce víc. Chce ženu. Chce spojení. Tak to bylo vždy."

Leif se pousmál, ale jeho hlas zůstal klidný. „Boj je vzrušení, ale žena je klid. Po boji chci ticho..., a ženské tělo vedle sebe. Ne křik, ne vzdor, ale klid, který mě utiší."

„Vy jste oba stejní, i když každý jinak," zasmál se Hroald hlasem rozervaným jako štěrk, „Jeden hledá oheň, druhý led. Ale oba jste muži..., a muži vždy chtějí ženy. Vždycky to tak bylo. Vzpomínám na své mládí... po každém boji jsme pili, smáli se, a pak hledali ženské tělo. Je to dar života, ne slabost."

Erik se otočil k Leifovi, a oči mu zajiskřily vzrušením. „Ať je to dar nebo slabost, já si vezmu tu zrzku. Její vzdor mě láká."
„Pak já vezmu tu černovlasou, bratře. Její mlčení je výzva..., a její černý klín, bude můj."

„Máš pravdu," zasmál se Erik a plácl bratra po zádech, „Její rudý klín bude zase můj."

Hroald je chvíli pozoroval. Viděl v nich mladé vlky, kteří se rvou, ale nikdy se nezakousnou do krku. Věděl, že jejich jednota je pevnější než touha, a že právě proto se družina může spolehnout, že bratři nikdy nebudou nepřáteli.

„Tak mluví muži po boji," přikývl Hroald, „Ale pamatujte..., nikdy se neperte kvůli ženě. Bratrství je víc než tělo."

***

Vikingové často vnímali spojení se ženou po boji jako přirozenou součást oslav vítězství. Tělesná potřeba a touha byla chápána jako potvrzení života a síly, nikoli jako slabost.

Dnes už víme, že zvýšená hladina adrenalinu a dalších hormonů po tvrdém boji či fyzickém výkonu vyvolává v těle nejen pocit euforie, ale také silnější sexuální touhu. Vikingové, kteří žili v neustálém napětí a tvrdém životě, měli tedy své sexuální touhy o mnoho větší, než dnešní muži, a vnímali spojení se ženou po boji jako přirozené pokračování vítězství..., potvrzení života, síly a plodnosti.

Bratrství mezi válečníky bylo považováno za posvátné. Spor o ženu mohl být vnímán jako hrozba jednoty družiny, proto se podobná pravidla vyslovovala nahlas.

V severských ságách se často objevuje obraz bratrů jako dvou protikladů..., oheň a led, síla a rozvaha..., jejich jednota byla klíčem k přežití.