POSLENÍ SLOVA NÁČELNÍKA

Elin a Sigrid Dunholmovy klečely na kamenné podlaze hodovní síně. Oheň v krbu praskal, ale jeho světlo nedokázalo zahnat chlad, který se rozléval sálem a zalézal jim až do morku kostí. Před nimi leželo tělo jejich otce, skoleno v boji, a jeho dech byl už hodně mělký a tichý.

Elin sevřela jeho ruku, jako by v ní chtěla udržet život, který už odcházel. Sigrid se tiskla k jeho rameni, s očima plnýma slz. Náčelník naposledy otevřel ústa, a pokusil se o slabý úsměv…
„Přežijte… Podvolte se, ať krev naše nezmizí. Žijte, i když to bude znamenat bolest.“

Elin sevřela jeho ruku pevněji a oči jí zaplanuly hněvem. „Nikdy se nepodvolím,“ zašeptala tvrdě. „Nikdy! Zabili tě, otče… a já se jim nikdy neodevzdám.“

Náčelník se pokusil nadechnout, jeho hlas byl slabý, ale nesl váhu zkušeností. „Musíš, Elin… musíš. To je život. Válka bere i dává. Podvolení není hanba, je to cesta, jak krev naše přežije.“

 „Ale oni tě zabili!“ Zavrtěla Elin hlavou, „Jak bych jim mohla dát sebe?“

„Jsem válečník…, vím, jak to chodí,“ Pousmál se otec smutně, „Smrt je náš úděl, stejně jako vítězství. Ty nejsi slabá, dcero… ale musíš pochopit, že přežít je někdy větší odvaha než zemřít. Podvol se, ať naše krev nezmizí.“

Jeho hlas se zlomil, dech se vytratil, ale slova zůstala viset v síni jako přísaha. Jeho slova se rozplynula v kouři, a pak se jeho hruď naposledy zvedla.

Elin sklonila hlavu. Matku nikdy nepoznala…, zemřela při porodu Sigrid. Byla tehdy sotva roční, a tak znala matku jen z otcova vyprávění: o jejích vlasech, o její kráse, o odvaze, kterou měla. Vždy cítila, že její vzdor je v ní, že krev matky v ní hoří. Už jako malá se stavěla mužům v síni, odpovídala jim přímo, bez bázně. Otec ji za to jednou udeřil, aby ji naučil mlčet, ale ona se jen zasmála. Byla vzdorovitá, umanutá, drzá a prostořeká…, na svou dobu až příliš. Nejednou ji její jazyk málem stál život, a jen otcova ochrana ji zachránila.

Sigrid zavřela oči. Nikdy nepoznala matku, nikdy necítila její dotek. Jen slyšela otcovy příběhy, když sedávala v koutě síně a poslouchala jeho hlas. Vždy žila ve stínu Elin, ale věděla, že právě ten stín ji chrání. Byla jiná než sestra…, tichá, jemná a plachá. Stud ji provázel jako stín, ale v tom stínu byla i síla…, síla přežít, přizpůsobit se, učit se. Otec ji často hladil po vlasech a říkal: „Ty jsi voda, Sigrid. Tichá, ale nezlomná.“

Elin byla jako plamen, který se nedá zkrotit. Sigrid byla jako voda, která se přizpůsobí, ale nikdy nezmizí. Dvě sestry, dvě tváře jedné krve.

„Nikdy se nepodvolím,“ zašeptala Elin, polykaje slzy, „Ale přežiju.“
„Já se podvolím,“ odpověděla tiše Sigrid. „Chci žít. Ať už to znamená cokoli.“

Venku se ozýval smích Vikingů, jejich zpěv a řinčení rohů naplněných medovinou. Sestry věděly, že jejich život se právě změnil. Grimskull už nebyl jejich domovem. A brzy budou muset čelit bratrům Hroassonovým.

***

Dcery náčelníků měly ve vikingské společnosti zvláštní postavení. Nebyly jen kořistí, ale často prostředkem k upevnění moci a pokračování rodu. Když otec na smrtelné posteli žádal, aby se podvolily, nešlo o slabost…, chtěl, aby přežily a zajistily, že krev jejich rodu nezmizí. Jejich osud mohl rozhodnout o budoucnosti celého klanu.