PÁD GRIMSCULLU

Dne třetího dubna léta Páně 875 se hrad Grimskull dusil kouřem a křikem. Kamenné zdi, staré a drsné jako sama vysočina, byly poseté krví. Dřevěné palisády se hroutily pod nájezdem Vikingů, zatímco dole v zátoce kotvily jejich dračí lodě. Přídě zdobené hlavami draků se zvedaly proti skalám jako hrozivé stíny bohů.

V hlavním sále, kde ještě doutnal oheň v kamenném krbu, klečely dvě dívky u těla svého otce, pána Grimskullu. Jeho krev se vpíjela do kamenné podlahy, a jeho dech se ztrácel v posledních okamžicích.

Elin, hrdá a krásná, tiskla jeho ruku. Bylo jí devatenáct let, její dlouhé zrzavé vlasy se leskly v záři ohně a padaly jí přes ramena jako plameny. V očích měla vzdor, který neuhasl ani v okamžiku smrti jejího otce..., byla jako sama vysočina, divoká a nezkrotná.

Vedle ní klečela Sigrid, o rok mladší. Její černé vlasy, dlouhé až do pasu, se třpytily jako noc, a její tvář byla jemnější, krásná, ale méně vzpurná. Třásla se a šeptala modlitbu, kterou už bohové neslyšeli. V jejím pohledu byla spíše bolest než vzdor, a spíše touha přežít než bojovat. Dvě sestry..., dvě tváře stejné krve, ale rozdílné jako noc a den.

Bratři Hroassonovi stáli v hlavním sále nad mrtvým pánem Grimskullu. Padl jejich rukou, a přesto mu dopřáli poslední chvíli, aby se jeho krásné dcery mohly rozloučit.

Kouř se ještě držel pod stropem, krev se vpíjela do kamenné podlahy, ale jejich pohled už nesměřoval k padlému muži..., dívali se na hrad, na jeho zdi, na jeho polohu.

Už dlouho putovali po mořích. Od mládí se probíjeli životem mečem a ohněm. Vesnice v Norsku, kláštery v Anglii, osady v Irsku..., všude zanechali popel, křik a beznaděj. Jejich družina rostla, a jejich jména budila strach. Ale s každým dalším nájezdem cítili, že nestačí jen brát a pálit. Toužili po místě, které by bylo jejich. Po pevnosti, odkud by vládli nejen moři, ale i zemi.

A tak hledali. Přes pobřeží, přes vysočinu, až našli Grimskull..., hrad na skále, pevnost tyčící se nad mořem. Pod ním se rozkládala zátoka, kde mohly kotvit jejich dračí lodě, chráněné před bouřemi i před nepřáteli. Zdi hradu byly staré, ale pevné, a jeho poloha byla strategická: z výšin bylo vidět na širé moře i na cesty, které vedly do vnitrozemí.

Cestou sem zotročili malé vesnice, které patřily k panství Grimskullu. Ti, kdo se vzbouřili, padli pod jejich meči. Ti, kdo se vzdali, byli podrobeni jejich vládě..., muži se stali otroky, ženy jejich kořistí, děti jejich služebníky. Krutost byla jejich zákonem, a zákon se nyní rozšířil i na tuto zemi.

„Tady zůstaneme. Tady budeme vládnout." Zasmál se Erik hlasem tvrdým, jako železo.
Leif přikývl, jeho oči se upíraly k moři, kde kotvily jejich lodě. „Našli jsme místo, které je hodno synů severu."

Družina Vikingů se mezitím rozlévala po hradě jako přílivová vlna. Vtrhli do zbrojnice, do skladišť, do komnat..., jejich smích a řinčení zbraní se mísilo s pláčem těch, kdo přežili. Grimskull už nebyl domovem svých původních pánů, stal se kořistí synů severu.

Elin sevřela ruku své sestry, její oči plály vzdorem, zatímco Sigrid se třásla a hledala v Leifově pohledu alespoň stín naděje.

Erik se otočil k družině, zvedl meč, a jeho hlas se rozlehl sálem jako hrom: „Od dnešního dne je Grimskull náš. A kdo se nám postaví, padne."

Venku hučelo moře, dračí lodě se houpaly v zátoce a vítr nesl píseň bohů. Hrad na skále se stal novým sídlem Vikingů..., a s ním začal příběh, který měl změnit osudy všech, kdo v něm žili.

***

Vikingové nebyli jen romantizovaní hrdinové, jak je známe z legend. Jejich život byl syrový a krutý..., nájezdy, plenění, zotročování i znásilňování, byly běžnou součástí jejich světa. Čest se měřila krví, bohové žádali oběti a ženy se často stávaly kořistí.

Tento příběh se snaží ukázat Vikingy takové, jací skutečně byli..., bez příkras, s vášní i brutalitou.