Bratři seděli za dlouhým stolem mezi ostatními válečníky. Smích se rozléhal síní, jako hromobití a medovina tekla proudem. Muži se smáli, zpívali, lámali kosti z pečených kusů masa, a co chvíli připili na slávu svých náčelníků.

Ženy, které zůstaly, byly i proti své vůli vtahovány do oslavy bez ptaní a bez souhlasu, a vítězové si brali, co chtěli. A nikdo to nepovažoval za nic pohoršujícího. Naopak..., právo bylo na jejich straně. Byla to odměna vítězů.

Elin a Sigrid seděly stranou, v rohu síně, blízko otcova těla, které už chladlo. Nebyly mezi ženami, které musely obsluhovat, nosit rohy a mísy. Byly dcery náčelníka..., a to je stavělo výš i níž zároveň. Výš, protože jejich krev měla váhu. Níž, protože právě ta krev byla cenou, kterou si vítězové přišli vybrat.

„Podívej na ně, Sigrid, ..." zašeptala Elin a naklonila se k sestře, aby její hlas zanikl v hluku zpěvu, „Vlci moře..., přicházejí znovu a znovu a berou si, co chtějí. Už celé roky."

„Jsou to Vikingové," vydechla tiše Sigrid a zatřásla se. Oči měla sklopené, ale přece jen se odvážila krátce pohlédnout k dlouhému stolu, „Takoví byli vždycky. Berou si, co chtějí, a nikdo jim nebrání. Vždycky se vrátí. Jsou to Normani, muži ze severu a nikdo jim neunikne."

Sigrid sevřela ruce v klíně a její pohled sklouzl k muži, který bude jejím osudem. Ať už bude jakýkoliv.

Jeho vysoká a silná postava jako by zabírala půlku místnosti. Přestože jim otec o těchto Vlcích ze severu vyprávěl, a už dlouhá léta je připravoval na to, že jednou jistě dorazí až sem, byla jejich vzezřením ohromena. Byli tak silní, tak mužní, odvážní a nebezpeční, že i přes odpor a strach cítila nechtěnou přitažlivost.

„A přesto... podívej na ně, Elin. Jsou mužní. Jsou tak vysocí a silní..., a tak neotesaní. A co je to nejhorší..., že se jich bojíme... a zároveň nás přitahují."

„Nemluv tak. Jsou naši nepřátelé. Zabili otce. Ale..." odmlčela se, jako by se bála vyslovit pravdu. „Přesto máš pravdu..., jsou krásní. To ovšem na věci nic nemění." Zamračila se Elin a zadívala se k místu, kde seděl muž, který si myslel, že se mu jen tak podvolí.

To ovšem neměla v úmyslu. Nikdy se nepodvolí..., to raději zemře.

„Právě proto," zasmála se hořce, „Jsou to vlci, a my jsme kořist. Ale vlci jsou krásní, Sigrid. A to je naše prokletí." Zavrčela pod vousy, aniž by odvrátila zrak od mužného těla svého nepřítele.

Byl to první muž, ze kterého se jí i proti vůli rozbušilo srdce. Měla pocit, že kdyby ji sevřel do náruče, ztratila by se v jeho síle jako v propasti. Takovou moc a přitažlivost ještě nikdy neviděla.

Smích a zpěv se dál rozléhal síní, ale Elin náhle ucítila, že na ni někdo hledí. Zvedla oči..., a setkala se s pohledem Erika...

Jeho modré oči byly ostré, pronikavé, jako by ji propalovaly skrz naskrz.

Zrudla, srdce jí poskočilo, a přestože chtěla vzdorovat, uhnula pohledem. Věděla, že se na ni dívá jako na kořist, a přesto v ní ten pohled vzbudil něco, co ji děsilo víc než smrt..., touhu.

Leif se mezitím obrátil k Sigrid. Jeho oči, zelené a šedé jako moře za bouře, se do ní zabodly s klidnou jistotou. Sigrid se zachvěla, měla pocit, že ji ten pohled uhranul, že ji spoutal, aniž by se jí dotkl.

Bylo to, jako by ji vlčí oči pronásledovaly i v jejím nitru, a ona se nemohla bránit.

Sestry mlčely, každá sevřená vlastním strachem i nechtěnou přitažlivostí. Věděly, že jejich osud je zpečetěn..., a že bratři Hroassonovi si je vezmou. A už to vědomí stačilo, aby se síň proměnila v klec, z níž nebylo úniku.

***

Vikingský věk začal roku 793, kdy seveřané přepadli klášter Lindisfarne v Anglii. Od té doby se jejich nájezdy staly pravidelnou hrozbou pro celé pobřeží Britských ostrovů. 

Vikingové podnikali výpravy nejen do Anglie, ale i do Skotska, Irska a Francie, kde zakládali osady a postupně se usazovali. V 9. století už měli pevné základny na Orknejích a Hebridách, odkud vyráželi na další výpravy. 

Roku 875, kdy se odehrává tento příběh, byli Vikingové na skotském pobřeží běžnou a obávanou skutečností ..., nejen nájezdníci, ale i noví páni, kteří si brali ženy a půdu, aby upevnili svou moc."