PRÁVO VÍTĚZE

Hodovní síň se otřásala hlukem. Vikingové pili z rohů naplněných medovinou, a jejich smích se mísil s řinčením zbraní odložených na lavice. Maso se trhalo rukama, krev kapala na stoly, a zpěv se rozléhal kolem jako dunící hrom. Vítězství bylo jejich..., Grimskull padl, a oni slavili, jak to uměli jen synové severu..., hlučně, divoce a bez zábran.

Ženy, které zůstaly v síni, se staly nechtěnou součástí oslavy. Válečníci si je brali bez ptaní, a bez prosby. Necítili stud ani rozpaky z toho, když si ženu vzali přímo na místě a přede všemi. Bylo to právo vítěze..., právo, které nikdo nezpochybňoval. Byla to jejich odměna, a potřeba, kterou potřebovali ukojit. Smích mužů se mísil s pláčem žen, ale v očích válečníků v tom nebyl rozpor, nýbrž přirozený řád. Tak to bylo vždy, a tak to bude i dál.

Rohy se zvedaly k nebi, medovina stékala po bradách, a zpěv se měnil v pokřik. „Sláva vítězům! Sláva synům severu!" Síň duněla jako bouře, a každý hlas byl jako úder kladiva.

A pak se dveře otevřely a do síně vstoupili bratři Hroassonovi. Erik, s očima planoucíma jako oheň, a Leif, chladný a pevný jako led. Za nimi kráčel Hroald, starý válečník a jejich rádce.

Síní se rozlehlo provolávání slávy. „Sláva náčelníkům! Sláva bratrům!" Muži vstali od stolů, zvedali rohy a dupali do kamenné podlahy. Oheň v krbu vyšlehl, jako by i on vítal nové pány Grimskullu.

Bratři se zastavili uprostřed síně, a v tu chvíli se smích mužů změnil v tiché očekávání. Všichni věděli, že právě teď se rozhodne, co bude dál. Pán Grimskullu byl mrtev a jeho dvě dcery měli tedy jedinou naději..., že si je jejich nový páni vyberou. Byly ženy, a to byla v tuto chvíli jejich jediná výhoda. Kdyby měl starý pán syny, byli by už mrtví..., takový byl řád války. Krev mužů se nešetřila, protože mohla být hrozbou. Krev žen se ponechávala, protože mohla být užitkem.

Elin a Sigrid to věděly. Viděly, jak se válečníci smějí, pijí a berou si ženy bez ptaní. Viděly, jak se smích mísí s pláčem, a chápaly, že jejich osud bude brzy rozhodnut. Jediná naděje byla, že se zalíbí novým pánům Grimskullu, a že jejich krása jim zajistí život.

Síní se rozléhalo provolávání slávy, dupot bot a řev mužů. Erik a Leif stáli uprostřed, jako vlci, kteří právě získali novou smečku. A oči všech se upíraly k nim..., a k dcerám padlého náčelníka, které klečely u jeho těla.

Erik se zasmál, jeho hlas byl hrubý a nesl se síní jako řev vlka. „Tak tady jsou," pronesl bez obalu, a oči mu planuly, když se zadíval na Elin. „Dcery padlého pána. Kořist, která se nebrání."

Elin zvedla hlavu a vzdorovitě pohlédla do jeho očí. Erik se tomu jen zasmál, jako by ho její odpor lákal ještě víc. „Ta zrzka má oheň v očích," řekl nahlas, aby to slyšeli všichni. „A já chci ten oheň zkrotit."

Leif se zastavil vedle Sigrid, ta se ale neodvážila zvednout hlavu. Byla skloněná a třásla se. Chvíli ji mlčky pozoroval, a pak promluvil klidně, ale také dostatečně nahlas, aby jejich muži o nic nepřišli: „A ta mladší... ta je tichá. To je dobře. Ticho je lepší než křik. Tu si vezmu já."

„Sláva bratrům! Sláva novým pánům!" Ozval se souhlasný výkřik mužů a rohy se zvedly do výše.

„Nikdy se nepodvolím," zašeptala Elin a sevřela otcovy prsty, jako by v nich hledala poslední zbytky síly, ale její hlas zanikl v hluku.

„Podvolíš se," řekl tiše jen pro ni Erik a sklonil se blíž. Jeho dech voněl medovinou a krví, „Ať chceš, nebo ne. Tak to chodí."

Sigrid se vedle tiskla k otcovu rameni, aniž by zvedla pohled k muži nad sebou. Leif ji chvíli zamyšleně pozoroval, a v jeho pohledu nebyla hrubost, ale chladná jistota. „Neboj se," pronesl klidně. „Já tě naučím, co znamená být ženou v síni vítězů."

Všichni věděli, že osud dcer Grimskullu byl právě rozhodnut. Nebylo v tom slitování, nebyla v tom ani jejich volba.

Byla to pravda války..., muži padli, ženy byly vzaty. A bratři Hroassonovi si právě vybrali svou kořist.

***

Ve vikingské společnosti bylo běžné, že ženy padlých nepřátel se stávaly součástí kořisti. Nebylo to vnímáno jako hanba, ale jako přirozený řád války.

Muži byli zabíjeni, protože mohli představovat hrozbu, zatímco ženy byly ponechány..., jejich krása a plodnost znamenaly možnost pokračování rodu a upevnění moci vítězů. Přijetí tohoto osudu bylo často jedinou cestou k přežití.