Smích a zpěv síní duněl dál, ale najednou se oba bratři zvedli od stolu. Ne prudce..., jejich pohyb byl plynulý, jako by vstal jediný muž. Všichni válečníci kolem se nad tím ani nepozastavili, byli na to zvyklí.

Erik a Leif byli od narození jako zrcadla..., nikdy se od sebe neodloučili, a nikdy nejednali každý zvlášť.

Ač jejich tváře nesly rozdílné rysy..., Erikovy ostré, planoucí oči, Leifův chladný, vlčí pohled..., základ zůstával stejný. Stejně vysocí, stejně svalnatí, stejně mohutní. Jejich kroky měly stejný rytmus, jejich gesta stejnou váhu. Bylo to, jako by se pohybovala dvojhlavá bytost, která vládne síní.

Muži kolem se znovu rozesmáli, zvedli rohy a zpívali, jako by věděli, co přijde. Všichni chápali, že bratři míří k dcerám náčelníka, aby po tvrdém boji ulevili i své touze, která je celé spalovala jako oheň.

Elin zrudla, když na ni Erik pohlédl. Jeho modré oči ji propalovaly skrz naskrz, a její srdce bušilo, jako by se ocitla v sevření plamenů.

Leifův pohled se zabodl do Sigrid. Jeho oči, zelené až šedé jako moře za bouře, ji uhranuly. Cítila, že ji spoutal, aniž by se jí dotkl. Bylo to, jako by jeho vlčí oči pronikly až do její duše.

Sestry se přikrčily u země a přitiskly se ke zdi za sebou. Bratři nad nimi stáli, s rozkročenýma nohama, s rukama založenýma na hrudi a oba si je se zájmem prohlíželi.

„Co říkáš, bratře...?" Pronesl Erik hlubokým a drsným hlasem, že přehlušil i zpěv v síni, aniž by odvrátil oči od Elin, „I tvé tělo volá po ženském klínu, stejně jako mé?"

„Ano, bratře," Zasmál se Leif chladně, a jeho pohled se dál vpíjel do Sigrid, „Krev v žilách mi hoří. Po boji je žena tou největší odměnou. A tyhle dvě..." kývl hlavou směrem k sestrám, „...jsou kořistí, která patří nám."

Sestry se odvážily vzhlédnout vzhůru. Postavy bratří se nad nimi tyčily jako ohromné sochy bohů, jejichž stíny dopadaly na kamennou zeď za nimi. V krku jim vyschlo, dech se jim zadrhl, a náhle i Elin..., která vždy měla připravené slovo, zůstala němá. To se jí nestávalo..., nikdy.

„Řekni mi, děvče... jsi panna?" pronesl Erik bez obalu, tak aby to slyšeli i muži kolem. Naklonil se blíž, a jeho modré oči zaplanuly jako oheň v krbu.

Elin sevřela rty, ale její vzdor byl silnější než strach. „Co je ti po tom?" odsekla drze, aniž by sklopila pohled. V síni se ozval smích, muži se bavili jejím odporem. Erik se však nezasmál..., jeho tvář ztvrdla. „Je mi po tom všechno," řekl tiše, ale tvrdě. „Já jsem tvůj pán. A já chci vědět, co si beru."

Elin se nadechla, chtěla znovu odpovědět, ale jeho ruka sevřela její bradu a donutila ji podívat se mu do očí. „Podvolíš se," zopakoval, tentokrát hlasem, který nepřipouštěl odpor.

Na okamžik se v síni rozhostilo ticho, jako by i zpěv a smích ustaly. Leif se pousmál, jeho vlčí oči se zaleskly, a obrátil se k Sigrid:
„A ty, děvče...? Mlčíš, ale tvůj pohled mi říká víc než slova." Dlouze se na ni zadíval, „A ty?" zeptal se prostě. „Řekni mi, jsi panna?"

„Ano... jsem," přiznala tiše, aniž by zvedla oči.

„Dobře," přikývl Leif spokojeně, ale jeho tvář se nezměnila, „Pak tě vezmu já. A naučím tě, co to znamená být ženou Vikinga."

Síní se dál rozléhal smích a pokřiky mužů, jako by se bavili nad osudem dívek, který byl už předem zpečetěn. Bratři stáli nad sestrami, jejich stíny se táhly po kamenné zdi a působily jako znamení neodvratného osudu.

Erik pustil Elininu bradu, ale jeho oči ji dál spalovaly jako plamen. Leif se odvrátil od Sigrid jen na okamžik, aby se podíval na bratra. A pak oba současně přikývli..., jako zrcadla, jako jediná bytost.

„Teď ještě ne," pronesl Erik tiše, ale jeho hlas se nesl síní jako hrom.
„Nejdřív očista," dodal Leif klidně, a jeho vlčí oči se zaleskly. „A pak si vezmeme, co nám patří."

***

Vikingové nebyli jen válečníci, ale i lidé s pevně danými zvyklostmi. Po bitvách pořádali velké hostiny, při nichž se pilo, zpívalo a připíjelo na bohy. Ženy poražených byly považovány za součást kořisti ..., vítězové si je brali bez ptaní, jako odměnu za boj. 

Součástí těchto oslav byla i očista: muži se koupali v horké vodě, česali vlasy a ženy jim musely asistovat. Pro Vikingy to byl posvátný rituál, pro nás působí jako krutá a ponižující zvrhlost.