Isabela se probrala. Probudila ji zvláštní, mužská vůně. Otevřela oči, a málem vykřikla. 

Vedle ní, spal Nicholas. Přidržela si ruku před pusou, aby nevykřikla. Posadila se, a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. 

Její pohled zavadil, o jeho spící tvář. O jeho obnaženou hruď. Vypracované svaly, na rukou, na prsou, a na břiše. I na véčko, sbíhající se, k lemu, jeho kalhot. 

Nahlas polkla. Ještě nikdy, nebyla tak blízko, k nějakému muži. Však byl skoro nahý. Vypadal dokonale. Jako nějaká socha boha. 

Nedokázala, od něho odtrhnout zrak. Její tělo se roztřáslo, a když její pohled, zabloudil ještě o kousek níže, všimla si, že je vzrušený.

 I přesto, že spal, polil její tvář ruměnec. Jeho výbava, byla jistě nadměrná. Najednou nevěděla, co má dělat?

 Nevšimla si ani, že ji již notnou dobu, zpod svých řas, sleduje. 

Ještě nikdy, neviděla žádného muže nahého, nebo vzrušeného. Tím si byl jistý. Ne, jen díky jejímu pohledu na něj, ale hlavně proto, že se o to postaral. 

Vzpomněl si, jak asi před rokem zjistil, že se okolo ní, motá dost neodbytný chlápek. Jednou, ji dokonce málem unesl. Jistě by se mu to podařilo, nebýt jeho včasného zákroku. O kterém, ona ovšem neměla, ani tušení. 

Představa, co by s ní udělal, ho přímo děsila.

Alberto Mondi. Tak se jmenoval. Syn, jeho úhlavního nepřítele, bossa mafiánského klanu, zvaného Nostra Giorno. 

Nebyl pro něj problém, si na něj počkat a maličko mu domluvit. 

Nicholas seděl v jednom z jeho bytů, ve tmě pokoje, který používal hlavně pro to, aby si se svýma děvkama, mohl ulevit.

 V bytě byla tma, a když jeho muži, přivedli svázaného Alberta do pokoje, byl již tak vystrašený, že se celý třásl. 

Hodily ho na zem a rozsvítili. Když spatřil pod oknem sedícího Nicholase, zbledl. 

„Víš doufám, že nemám rád, když se sahá na můj majetek!" pronesl zcela klidně, směrem k němu.

 „Ma..., majetek?" vykoktal. Evidentně mu nedocházelo, kam tím Nicholas míří. 

Ten vstal a vytáhl zpod svého pasu pistoli. Přiložil mu ji k hlavě. 

„Samozřejmě! Ta dívka!" řekl znovu, z kamennou tváří Nicholas. 

„Já..., já nevěděl. Nevěděl jsem to Nicholasi. To bych si na mou duši, nikdy nedovolil." Koktal, s hlavní pistole, u své hlavy. 

Nicholas chvíli mlčel. Ani se nehnul, jen kroužil pistolí, po jeho spánku. 

„No, ale napadlo mě něco lepšího." Procedil mezi zuby, a ukázal na své muže.

Ty ho popadli a položily na stůl. Stáhli mu kalhoty, a dva z mužů, ho drželi pevně, aby se nemohl ani hnout. 

„Vykastruju tě, Alberto! Aby tě již nikdy nenapadlo, zatoužit po mém majetku." Přiložil nůž, pod jeho varlata. 

„Prosím..., prosím..." sténal. V tom se ozvalo zaklepání na dveře.

 Nicholas znovu pokynul rukou. A Kiefer otevřel dveře. 

Ve dveřích stál Alberto Mondi starší. Boss klanu Nostra Giorno, v obležení dvou, z jeho mužů.

 Alberto starší, přehlédl místnost pohledem. „Nedělej to Nicholasi." vydechl, snažíc se o klidný tón hlasu.

 On sám věděl, že s ním, není si radno zahrávat. Snažil se od Nostra Victorie a samotného Nicholase, držet vždy dál. On nebyl jako jeho otec. Byl o mnoho chladnější. Chytřejší, a hlavně, byl nevypočitatelný. Nikdy, si nebyl jist v jeho přítomnosti, svým životem. 

„Ale..., Alberto straší," usmál se Nicholas, „přišel jsi nabídnout výměnu, starouši?" Alberto starší, přešel jeho poznámku.

 „Přišel jsem nabídnout obchod. Za život, svého syna. A samozřejmě, ho chci celého." Řekl tenkrát. 

„Copak, Isabelo," zašeptal Nicholas, a zahnal tok vzpomínek do pozadí, „ještě jsi neviděla vzrušeného muže?"

 Isabela vykřikla, a automaticky nahmatala svou deku. Přitáhla si ji až ke krku.

 „Co ti je do toho!" vyprskla, „ty..., ty..., jsi vážně ten nejarogantnější chlap, co jsem kdy viděla. Ty, jeden nechutnej...., odpornej..."

Nicholas se posadil a naklonil se k ní. Třásla se, ale pohledem neuhnula.

 „Řekl bych, že dost," procedil skrz zuby, a ve tváři, mu zacukalo. Oči mu zapláli hněvem, „jsi moje snoubenka, a za pár dní, se staneš mojí ženou. A nemusíš se skrývat, Isabelo. Již jsem viděl dost! Proč myslíš, že mi stojí?!"